ELANDIE

7.

Ráno bylo slunečné, avšak chladné, jak tomu v inverně bývá. Sníh už skoro všechen roztál, jen sem tam, pod zrezivělými okapy, v zákoutích ulic, nebo na krajích silnic, se ve stínu krčila špinavá hromádka čehosi, co už dávno ztratilo svou bílou barvu kvůli sazím, hlíně a dalším nečistotám.

Tibar rozhrnul záclony velkého okna a vyhlédl skrz sklo ven. Přestože bylo teprve brzy, ulice už se hemžila lidmi. V dálce spatřil mihnout se velké černé psisko. Přemýšlel, zda to byl ten stejný pes, jakého zahlédl předchozí den cestou do Sirideanova sídla.

Pes však nebyl jediný, kdo upoutal jeho pozornost. Klidné ráno bylo narušeno podivnou potyčkou, odehrávající se těsně pod Tibarovými okny. To bylo zvláštní. Část města, v níž si Tibar pronajmul své pokoje, byla plná buržoázních bohatců a jiných lidí, kteří byli obecně označováni za ‚spořádané' (přestože Tibar silně pochyboval o pravdivosti toho tvrzení). Nestávalo se často, že by v Ceallově docházelo k podobným situacím.

Když se Tibar podíval pozorněji, spatřil uprostřed davu mačkajících se lidí dva malé muže. Jeden z nich byl velmi starý, dlouhé zacuchané šedobílé vousy mu sahaly skoro až na zem. Neměl je nijak zapletené a zřejmě ani nijak pročesané. Po obvodu hlavy mu viselo pár zplihlých chomáčů dosud nevypadaných vlasů, které se hrdinsky držely vyleštěné plešky, přestože jejich ostatní společníci je dávno opustili. Stařec nemohl měřit víc než jeden velký krok. Vyhlížel seschle, unaveně, scvrkle. V zádech byl ohnutý a v ruce pořád křečovitě svíral sukovitou hůl.

Druhému malému muži nemohlo být víc než padesát. Vlasy neměl příliš dlouhé, zato však uhlově černé stejně jako oproti nim dlouhatánský vous spletený do stovek malých copánků. Do tváře mu kvůli lidským tělům ani nebylo vidět. Oba malí muži se zmítali pod tvrdými dopady nohou a rukou, pod spoustou rychle po sobě následujícíh úderů a kopanců.

Ještě před několika dny by se takového výtržnictví nikdo z městských lidí neodvážil dopustit, ale teď, po včerejší dohodě, jež padla mezi šlechtici...

Tibar zuřil. Přemýšlel, zda Siridean tohle skutečně chtěl. Muži i ženy stojící kolem obou malých mužů do postaviček, stařec ještě vrávoravě stál na nohou, druhý už jen bezmocně ležel na zemi, kopali, plivali po nich, bili je. Tibar neslyšel, co křičí, jen viděl, jak se jejich ústa plná hněvu zuřivě otvírají a zavírají. Nyní byl na zemi už i stařec. Schoulil se do klubíčka a nechal na sebe dopadat déšť krutých ran a letících předmětů. Hůl stále svíral v pravé ruce, ale už se jí nijak nebránil. Jen ležel a hustý vous mu zahaloval potlučenou tvář.

Tibar se znechuceně odvrátil od okna a proběhl širokými křídlovými dveřmi kolem dvou strážných ven ze svého pokoje na chodbu vystlanou koberci. Proběhl jí, nedbajíc všech vojáků na stráži vrhajícíh na něj udivené pohledy, rychle seskákal po schodech a přes malou, avšak mistrovsky upravenou zahradu, vyběhl pozlacenou brankou na ulici. Jakmile stál na silnici a měl jako ze řetězu utržený dav přímo před sebou, napnul své hlasivky, jak jen to dokázal, a z plných plic zakřičel: ,,Tak dost!"

Několik osob stojících spíš v zadní části hloučku se otočilo, ale nikdo mu nevěnoval přílišnou pozornost. Z předních řad se stále ozývaly výkřiky nenávisti.

,,Dost, povídám!" ozval se Tibar znovu, tentokrát ještě hlasitěji. Nyní už se mu povedlo obrátit na sebe pozornost většiny přihlížejících.

,,Ve jménu Tibara Ochránce, koncového šlechtice, pána Zubaté pevnosti a Raavské nížiny, přikazuji vám, abyste okamžitě přestali!" ženy začaly vypadat poněkud vystrašeně, dokonce i někteří muži. ,,Ustupte všichni o dva kroky dozadu." Pokračoval Tibar již o něco klidnějším hlasem, stále však se snažil, aby z něj zaznívala přísnost, jistota, odhodlanost. Až na dva muže všichni uposlechli jeho rozkaz. Pár mladíků, kteří ho nedbali, stále zarputile kopal do malých mužů, plival na ně a křičel urážky.