Zakázaná láska

4. Nikolas

Byl to dlouhý den. Konec se konečně blížil a já musel ještě dořešit pár záležitostí. Seděl jsem se svým otcem a Colinem v hlavním sále, kde jsme dělali rozsudky lidí, kteří porušili zákon. 

Děláme to každé úterý a čtvrtek v podvečer. Pro mě to je takové vypnutí od všedních starostí, protože nad tím nemusím moc přemýšlet.

Většinu rozhodnutí dělá otec, ale já už mám právo do toho taky mluvit, takže jsem zvědav, koho mi sem dneska přivedou.

„Nikolasi," řekl Colin a já se ho snažil nevnímat a koukal jsem do prostoru přede mnou.

 „Nikolasi, slyšel jsem, že si prej dneska konečně vrzneš," pokračoval.

„Nemám na tebe náladu," odpověděl jsem mu stroze a konečně se otevřely velké dveře do sálu a vstoupil první darebák, co nezná zákony, v doprovodu s vojáky.

„Vaše Výsosti, Králi Jamesi Andersone I., Princi Nikolasi Andersone II. a Princi Coline Andersone, tento muž je obviněn z vraždy své manželky a je připraven na soud," řekl voják a strčil do muže až poklekl na kolena. 

„Cítíte se vinen?" zeptal se otec.

 Muž klečící na podlaze odpověděl: „Ano, cítím se být vinen."

„Dobře."

Otec se na mě podíval a já pochopil, že chce, abych vznesl rozsudek.

Povstal jsem a přišel ke klečícímu muži. Koukal se do země a byl smířený se svým osudem.

„Vražda..." pronesl jsem.

„Není ta nejhorší věc, co může člověk udělat..." odmlčel jsem se, „ale vztáhnout na ženu ruku, je o dost horší."

Byl jsem rázný, před sebou jsem měl vraha a se mnou to ani nehlo. Měl jsem čistou mysl a věděl jsem, co dělám. Muž se ani nehnul a stále se díval do země.

„Smrt se trestá smrtí," pokračoval jsem, „a protože jste zabil vaši manželku, kterou jste si vzal a ona souhlasila se sňatkem, tak si nezasloužíte rychlou smrt."

Muž se začal třást a stále zíral do země.

„Koukni na mě!" rozkázal jsem.

Muž pomalu zvedl zrak. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že lituje svého počínání, ale vrahy ve svém království nestrpíme.

„Tímto nařizuji ho zavřít do vězení, na doživotí, bez jídla a vody. Bude umírat pomalu a doufám, že každý den bude cítit bolest."

Pronesl jsem svou poslední větu a usedl jsem zpátky k otci a bratrovi, který byl v čistém nezájmu a brousil si tam nůž.

Vojáci zvedli muže a odtáhli ho pryč. Tak, kdo dál?

„Žena, Elizabeth Morganová, je proviněna z neplacení dluhů Království Derfir, v dosavadní práci byla vyhozena a není tak schopna splatit svůj dluh a je připravena na soud," řekl voják.

„To je ona," zašeptal mi do ucha Colin.

Odseknul jsem ho: „Starej se o tu tvou kudlu."

Colin se usmál a dál pokračoval v broušení.

Do sálu vstoupila mladá dívka, měla hnědé rozcuchané vlasy, ve kterých trčelo několik stébel slámy. Byla ušpiněná a oblečení měla roztrhané. Celá se třásla a vypadala, že měla strach.

„Cítíte se vinna?" zeptal se otec.

Neodpověděla.

Voják do ní strčil až spadla na kolena. Vypadala, jako nešťastné ztracené štěně. 

 „Cítíte se vinna?" zopakoval.

„A-ano," odpověděla a z očí jí ukápla slza.

Už jsem se chystal na to, že vstanu a vznesu rozsudek. Měl jsem v plánu ji nařídit, ať dělá v kuchyni pomocnou sílu, ale otec mě zarazil.

„Myslím, že Colin už je dost velký na to, aby vznesl rozsudek," řekl a podíval se na Colina.

Byl jsem zaskočen, protože ještě nikdy Colin o ničem nerozhodoval. Ten se jen ušklíbnul a hned jsem věděl, jaké má s ní úmysly. 

Podíval jsem se na něho, svižně vystřelil ze svého křesla a přišel k Elizabeth. Nikdy jsem pro nikoho nechtěl, aby skončil tak, jak plánuje můj bratr. Chudinka nevěděla, co ji čeká. V hloubi duše mi ji bylo líto, ale nedal jsem na sobě nic znát. Měl jsem kamennou tvář a tryskala ze mě moc.

„Okrádat naše království... Není hezké..." pronesl Colin.

Elizabeth koukala do země a celá se třásla. 

Colin vytáhl nůž a poručil: „Podívej se na mě, když s tebou mluvím."

Zvedla zrak a z očí ji tekly slzy.

Nůž ji přiložil ke krku. Cukla sebou, jak se břitva jeho nože dotkla její kůže.

„Coline!" napomenul jsem bratra.

 Colin zakoulel očima a schoval nůž. V jejím výrazu to vypadalo, že se jí trochu ulevilo, ale ne tolik, aby se přestala třást.

„Dokud nesplatíš svůj dluh, budeš pracovat tady..." odmlčel se, aby do vzduchu přinesl trochu napětí, „jako společnice."

Dívka vytřeštila oči a vojáci ji museli doslova odnést ze sálu. Nedokázala se postavit na nohy a její vzlyk dělal ozvěnu ve velkém sále.

Sakra Coline, proklínal jsem bratra. Chudák dívka, no, co už. Snažil jsem se zahnat veškeré své emoce, které se draly napovrch. I takové emoce, kde jsem chtěl svého bratra zabít.

Když Colin vznesl její rozsudek, podívala se na mě s prosebným pohledem. Byl dlouhý a já musel zůstat silným a nepodlehnout emocím. Oplácel jsem jí pohled s kamennou tváří.

„Vsadím se, o co chceš, že je ještě panna," řekl vesele Colin a přisedl si zpět.

„Mlč už, bratře," zamračil jsem se na něho.

„Ale neříkej, že tě to tak dostalo," popichoval mě.

„Budu mít konečně novou kurvu," jásal.

„Tak to těžko, tu už mám zamluvenou já, a ty nic nezmůžeš. S Connorem už jsem domluvený a jistě už ji připravuje pro mě, rozumíš?" pro jistotu jsem zopakoval, „pro MĚ!"

„No dobře bratře, pokud ti nevadí šukat nějakou selku od prasat," řekl Colin.

„Hoši a dost," okřikl nás otec.

„Vyřešte si to v soukromí," pokračoval.