Love from hopelles place

6.

Po tom, co se vyvztekal, jsem sešla dolů a dala se do uklízení. Náhle se ke mně přitisknul zezadu a ruce mi položil na boky.
„Nech mě být, prosím," řekla jsem plačtivým hlasem. Nevím, jestli se už dozvěděl o té nehodě, ale pokud ano nedává to nijak znát.
„Dneska se tu chce zastavit policista," pověděla jsem. Najednou strnul, prudce mě obrátil čelem k sobě a hněvivě se na mě podíval.
„Tys mě nahlásila? Ty svině, půjdeš do pasťáku, jestli mě kvůli tobě zavřou!" křičel mk do tváře. Šla z něj hrůza.
„Já tě nikomu nenahlásila. A i kdyby, kdekoliv jinde bych se měla líp než tady s tebou. Kdyby jsi tak nechlastal, věděl bys, že se včera mamčin autobus vyboural. Elis ani maminka nepřěžily. Ale ty radši chlastáš!" vracela jsem mu křik v pláči. Už jsem to neudržela.
„Co to tady kecáš? " obořil se na mě, ale jeho sevření povolilo.
„Tak si to ověř, není ti divné, že tu ještě nejsou, i když se měli vrátit včera v noci?" zeptala jsem se plačtivě.
„Sakra. Sakra, sakra, sakra!“ nadával a přecházel po stále neuklizené kuchyni.
„Jdu za fízlama, až se vrátím, tak tu bude uklizeno a večeře bude ležet na stole. Je to jasné?“ kázal mezi dveřmi. Já jen kývla hlavou a utírala si slzy. Jestli se jeho chování ke mně nezlepší, budu muset odejít.

Přibližně za tři hodiny se vrátil. Sedl si ke stolu a začal jíst. Zírala jsem na něj, neschopná slova.
„Co na mě tak čumíš?“obořil se na mě s plnou pusou. Rychle jsem se vzpamatovala a odpověděla.
„Co ti tam řekli?“
„Je to pravda, už nemáš matku ani sestru a já nemám manželku a dceru. To znamená, že teď budeš žít jen se mnou. A to znamená, že budeš zastupovat matku ve všech ohledech,“ řekl s úsměvem.
„To snad nemyslíš vážně! Zemře ti manželka a dcera a s tebou to nic neudělá?! Jsi jen bezcitnej parchat. Nezůstanu s tebou už ani minutu,“ křičela jsem na něj, než mi přilétla silná facka. Hrubě si mě přitáhl do náruče a výhružně šeptal do ucha.
„Jediný, kdo ti zbyl jsem já takže budeš dělat jen to, co ti řeknu. Budeš hodná, je to jasné? Teď jdi do pokoje.“
Na to mě pustil a já odešla. Nikoliv za účelem být hodná, ale sbalit si batoh a dnes v noci utéct.

Bylo půl jedenácté a já byla sbalená. V batohu jen ty nejdůležitější věci: mobil, peněženku se všemi penězi, jedno tričko, mikina, spodní prádlo, blok, tužku a baterku. Pomalu, oblečená do legín, trička s krátkým rukávem a mikiny, jsem se vydala do kuchyně vzít si s sebou nějaké jídlo. V kuchyni naštěstí nikdo nebyl takže jsem mohla v pohodě shrábnout pár plechovek jídla, nějaké pití a nerušeně odejít. Ve dveřích jsem se zastavila, ohléhla se a se slzami v očích se rozloučila s maminkou a sestřičkou:
„Maminko moje, sestřičko milovaná, tolik mi chybíte. Nemůžu tu s ním žít. Kdybyste jen věděly, jak bych dopadla. Budu na vás stále myslet, prosím, přejte mi štěstí, ať můžu být zase šťastná. Sbohem, maminko, sestřičko a můj starý živote.“ Na to jsem se vydala vstříc neznámému světu.