Love from hopelles place

7.

Ahoj,
Omlouvám se, že jsem teď přidávala dost nepravidelně. Měla jsem spostu práce s vytahovámím známek a krapet problémy doma ;) Btw moooc děkuju za likes, není to moc, ale jsem za to strašne ráda. Konečně vidím, že má cenu pokračovat. Mám vás ráda :-*

Došla jsem na autobusovou zastávku a čekala, až mi pojede autobus do centra. Měla jsem v plánu jít na nádrží a vlakem ujet někam daleko.
Za půl hodiny přijel autobus a já vystoupila na nádraží. Dívala jsem se na příjezdovou tabuli, který vlak jede nejdál. New York, tady začnu nový život!
Došla jsem k okýnku a koupila si jízdenku. Než jsem se prodrala spoustou lidí až na nástupiště, zabralo mi to skoro čtvrt hodiny a byla jsem úplně propocená. Nastoupila jsem do vlaku, nasadila sluchátka do uší a zavřela oči. Chtěla jsem se prospat aspoň po dobu jízdy, neboť jsem byla vyřízená.

„Haló, slečno, máte jízdenku?" probudil mě hlas prvodčího. Zmateně jsem se prohrabovala taškou a hledala peněženku s lístkem. Nikde jsem ho nemohla najít.
„Promiňte, nemohu ho najít. Smím se zeptat, kde právě jsme?" zeptala jsem se co nejzdvořileji a dál se přehrabovala v batohu.
„Za pár minut budeme stavět v New Yorku, městská čtvrť Bronx. Tak máte ten lístek?" odpověděl mi.
„Omlouvám se, asi jsem ho po cestě ztratila," vzdala jsem hledání. Průvodčí si mě změřil pohledem a dodal:
„V tom případě vám musím dát pokutu a poprosím vás, aby jste si na další zastávce vystoupila."

Nádhera. Stojím sama na nádraží, ve městě, kde nikoho neznám a navíc jsem přišla o slušnou sumu kvůli své blbosti. Pohledem jsem hledala hodiny, aby ch zjistila, jak dlouho jsem jela a kolik času mi zbývá do rána. 5:30. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze najít nějaké místo, kam bych se mohla posadit a odpočinout si. Jsem po té jízdě vlakem celá rozlámaná. Musím si rozmyslet, co budu dál dělat, kam půjdu a co se mnou bude. Vyhlásí po mně pátrání, nebo bude tutlat, že jsem mu zmizela? POdle mě ani neví, že jsem pryč, ochlasta jeden.

Když jsem konečně našla lavičku v rohu haly, šouravým krokem jsem k ní přišla a sedla si. Z té tašky už mě pěkně bolely ramena. Takže.. co dál? Nejdřív bych si měla zjistit, kde vlastně jsem. Potom by bylo fajn, podívat se po něčem, kde bych mohla spát a taky jak se dostat k penězům, když mi dojdou. Z přemýšlení mě vytrhl hlas nějakého chlapce předemnou.

„ Ahoj... ehm, no .. nemáš zapalovač?" zeptal se mě. On chce zapalovač? Mohlo mu být tak kolem třinácti let. Měl snědou pleť a vypadal zanedbávaně. Zřejmě žije na ulici. Přišlo mi ho líto.

„Ahoj. Ne, zapalovač nemám. Nekouřím," vysvětlovala jsem mu. Najednou se otočil a už chtěl odejít pryč. „Počkej, kam běžíš? Máš vůbec na jídlo?"chtěla jsem vědět, ale jako by mě neslyšel, upaloval pryč. Fajn, jak chceš. Na druhé straně haly jsem si všimla nějaké tabule s inzeráty a různými letáčky. Tam by mohla být nějaká mapa, možná i místo, kam bych mohla jít.
Došla jsem k tabuli a celou ji přelétla pohledem. Uprostřed byla velká mapa celého Bronxu a po stranách letáčky s hotely, motely, restauracemi atd. Jeden motel se mi zalíbil. Motel U Dawise, podle obrázku by to nemuselo být tak strašné, v celku levné ubytování, navíc snídaně v ceně a na druhé straně mapka, kudy se tam jde. Vzala jsem si letáček a vyrazila. Podle mapy bych ma jít přes velký park, potom po mostě a pak pár km různými bloky a ulicemi.
Zrovna jsem byla na začátku parku, když jsem měla divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Stále jsem se ohlížela, ale nikoho jsem neviděla. Když v tom mě někdo chytil ze zadu kolem pasu a druhou rukou mi zakryl ústa, abych nemohla mluvit.
„Ahoj kočičko, kam máš namířeno? Co říkáš na to, že bychom si trošku zašpásovali? Vždyť noc je ještě mladá a mně je samotnému smutno,"šeptal mi do ucha nějaký chlap páchnoucí po cigaretách a alkoholu.