Love from hopelles place

8.

Erick's pov

Bylo chvilku po půl šesté a já se procházel po Bronxonském parku poblíž nádraží. Čekal jsem na chlápka, kterýmu jsem měl předat balíček s fetem.  Vítr mi nepříjemně cuchal vlasy a já se víc zavrtal do teplé šedé mikiny s kapucí. Pomalými kroky jsem se blížil k určenému místu setkání, tedy u sochy na kraji parku. Sedl jsem si na lavičku a zbývajících deset minut jsem se rozhlížel kolem sebe. Ani jsem se nedivil, že v tuhle dobu jsou tu jen zkažené a zbloudilé duše, jako jsem já, nebo kravaťáci spěchající do práce. Zavřel jsem oči a zaklonil hlavu. Miloval jsem tenhle park. Byla tu spousta vzpomínek, jak hezkých, tak i těch, které bych radši zapomněl.

Třináctiletý Erik se svým zdrogovaným otcem sedí na lavičce u sochy a na někoho čekají.
„Tati, na co tu čekáme?“zeptal se Erik, snažíc se zachytit otcův pohled. „Je mi zima, nemůžem jít domů?“ Jeho otec se na něj otočil a s hněvem v očích se zorničkami jako špendlíky povídá: „Buď zticha, nebo ti přes tu tvojí ukecanou hubu jednu natáhnu. Nemůžu za to, že tvoje matka byla jen neschopná coura a nedokázala se postarat o svoje dítě. Prostě drž hubu a seď! Kéž bytě vzala s sebou, ty spratku!“ Malý Erik na něho se slzami v očích pohlížel, nemohouc ze sebe dostat slovo. Tolikrát si už přál, aby mohl mít normální rodinu. Vždy, když se šel v noci projít po ulici, nahlížel do rozsvícených oken rodinných domků. Zasněně pozoroval spokojené děti, které si hrály v teple a pohodlí,zamilované páry tulící se u krbu nebo staré lidi odpočívající u televize. Představoval si, že je také spokojené dítě, hraje si v pokoji s mladším sourozencem, přijde maminka, ale ne ta, kterou má teď, ale milá, hodná a usměvavá žena rozpřahující náruč vyzívaje své děti k objetí. Představoval si, jak si ho žena tiskne do náruče a jeho zaplavuje pocit bezpečí a lásky.
Asi po půl hodině k nim přišel mladík, mohlo mu být tak dvacet a šťouchl Erikova otce do ramene. „Hej, Jacku, vstávej. Kolik toho chceš?“ zeptal se příchozí. Otec se zvedl vytáhl z kapsy peníze a podal je tomu chlápkovi. Ten otcovi podal malý pytlíček s bílým práškem.
„Co to má sakra znamenat? Jen tak málo? Za to, kolik jsem ti dal, bys mi měla dát jednou tolik!“ rozčiloval se Erikův otec. „Zklidni Jacku. Dlužíš mi za fet víc než dost, buď rád, že jsem ti vůbec něco prodal,“ vysvětloval mladík,couvaje před naštvaným Jackem. Najednou se rozzuřený Jack rozeběhl a skočil po mladíkovi.
„To si děláš kurva prdel? Naval sem ten zbytek, nebo tě zabiju“ křičel Jack a bušil do mladíka pěstmi. Náhle mladík vytáhl nůž, jehož čepel se pomalu bořila do Jackovi hrudi. Mladý Erik to s děsem v očích sledoval, nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Zatím co mladík s drogami a Jackovými penězi utíkal pryč, Erik  se obezřetně přiblížil k bezvládnému tělu svého otce.
„Tati? Táto, vstávej. Co ti je?” cloumal Erik tělem. Přes slzy v očích skoro neviděl. Když si Erik uvědomil, že jeho otec nežije, otočil se a odešel.

Ze vzpomínání mě vyrušil dívčí křik.
„Pusť mě. Pomóc! Pomozte mi.“
Zadíval jsem se tím směrem a spatřil staršího muže držíc křičící dívku. Vyděšeným pohledem hledala někoho, kdo by ji pomohl. Náhle se naše pohledy střetly. Ten strach v jejích očích mě naplno zasáhl, nemohl jsem dál nečinně sedět. I přes varovný hlas v mé hlavě, křičíc, abych tam nechodil, že je to nebezpečné, jsem se  zvedl a šel jí pomoct.
„Hej! Dej z ní ty pracky pryč!“ křičel jsem za chůze a sahal po kapesním noži do zadní kapsy kalhot. Chodit po ulicích Bronxu bez nože či pepřáku se nevyplácí.
Jakmile mě násilník uviděl, dal se na útěk.
Vyděšená dívka se svezla na zem a plakala. Mezi vzlyky jsem slyšel něco jako „děkuju“ a „zachránil“. To mi asi děkovala. Nevěděl jsem, co dělat, nikdy předemnou holka neberečela. Opatrně jsem si k ní klekl a položil ji tuku na chvějící se rameno.
„Uklidni se. Klid, už je pryč. Nevrátí se, neboj. Jsem tu s tebou,” slova se ze mě řinula, ani jsem pomalu nevěděl, kde se to ve mně bere. Vzhlédla na mě uslzenýma očima a smutně se usmála.
„Děkuju, žes' mi pomohl. Jsem tu prvně, nemám ani kam jít a stane se mi zrovna tohle. Nebýt tebe, tak mě ráno určitě najdou někde v řece mrtvou.“ opět sklopila pohled na své ruce.
Sakra! Co teď? Mám ji obejmout?
Nevěděl jsem, co dělat. Vyřešila to za mě ona. Nečekaně mě objala kolem krku a přitiskla se na mě.
„Ehm, pojď, půjdem si sednout sem na lavičku a všechno mi řekneš. Ano?“ usmál jsem se na ni. Ona jen přikývla a začala se zvedat.

Ahoooj, omlouvám se, že další část přidávám tak pozdě, ale moje fantazie jaksi stávkovala :D snad se vám to bude líbit. Mám tu pro vás ještě pár otázek:
- Jak si myslíte, že vypadá Erik?
-Najde Theresu její otec?
-Stanou se z nich přátelé, nebo si půjde každý svou cestou?
Likes i koments potěší :D
Mám vás ráda :*