AŽ PO UŠI // Louis Tomlinson FF // DOKONČENÉ ✔

II.

Ááááá! Vy jste první díl přijali tak skvěle! ♥ Strašně moc děkuju, jste úžasní! Přináším vám nyní druhou část, snad se bude líbit dál. Děkuju za všechny komentáře ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Od chvíle, co jsem Viole slíbila ten nesmysl s Louim, jsem na náš rozhovor nedokázala přestat myslet. Nechtěla jsem je dávat dohromady. Nepřála jsem si, aby tvořili pár! Ale co jsem, na druhou stranu, mohla dělat? Upírat jim štěstí, pokud jej mohli najít spolu? To ne. Vždyť mi na obou záleželo. Měla jsem je ráda. Louise jsem možná dokonce... milovala. A byla jsem dospělá. Rozumná. A férová. Byla jsem člověkem, jenž druhým neubližuje.

Není tedy divu, že jsem druhého dne byla už od rána jako na trní. Čekala mě k tomu všemu soukromá schůzka s Louisem v malém salonku na vrcholu jednoho z nejluxusnějších londýnských hotelů. Josh, jeho manažer a blízký přítel zároveň, mě před víkendem řádně zaúkoloval, prý abych s ním probrala veškeré plány na následující týden. Když jsem protestovala, že samotnou mě přece nemůže nechat a už vůbec mi nemůže vložit na ramena takovou zodpovědnost, jen se zeširoka usmál, bezstarostně mávl rukou a řekl, že na mně spoléhá a může si díky mně konečně vyrazit na několikadenní dovolenou s rodinou. Což se dalo považovat za lehké psychické vydírání. On si zkrátka z mých slov nic nedělal. Nebál se, že něco pokazím. V nejmenším. Což pro mě na jednu stranu opravdu hodně znamenalo, přece jen jsem byla pouhá stážistka z Francie, která se k práci v jejich týmu dostala jako slepý k houslím, ale na stranu druhou to ve mně vyvolávalo tím větší pocit nejistoty. Ovšem ať jsem se s ním hádala sebevíc, málo platné. A tak jsem se nakonec vzdala a v pondělí ráno mířila do hotelu, jako bych kráčela na vlastní popravu. Paradoxně jsem se však nebála svých povinností. Bála jsem se rozhovoru o Viole. Slíbila jsem, že se Louiho zeptám. Že jej nějak nenápadně nasměruji k myšlence, aby mou přítelkyni pozval na schůzku. Už předem mě duše bolela. Věděla jsem s naprostou jistotou, jak to celé dopadne. Bylo jen otázkou času, než z mého srdce odpadne další kousek. Dokonce hrozilo i to, že si ještě před obědem budu muset dát svého prvního panáka v životě.

Zastavila jsem na chodníku před vysokou prosklenou budovou a pohlédla vzhůru. Zhluboka jsem se nadechla. Přála jsem si být náhle dravým ptákem, vznést se do oblak a odletět od všech bolestí, které skýtala lidská existence.

Na recepci jsem usměvavé mladé ženě v černém stejnokroji ukázala pověření od Joshe spolu s průvodním dopisem, načež ona jediným gestem přivolala poslíčka, který mě doprovodil až do horního patra a přímo k salonku, v němž se měla konat má schůzka s Louim. Na můj vkus se to všechno odehrálo až příliš rychle. Cítila jsem, že potřebuji víc času na přípravu, ale jako bych ani dvakrát nemrkla a už jsem stála sama před zdobenými dvoukřídlými dveřmi, zpoza nichž zaznívalo ostré cinkání lžičky o stěnu porcelánového hrnku.

Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou se rychle zkontrolovala v dlouhém zrcadle, jež bylo zabudované do jedné z dřevem obložených stěn. Toho dne jsem poprvé za dobu, již jsem už v Británii strávila, oblékla něco jiného než dlouhé tmavé kalhoty. Zvolila jsem pestrobarevné květované šaty ke kolenům, džínovou bundičku, kotníkové botky a módní černý klobouk s širokou krempou. Polodlouhé vlasy jsem navlnila a přidala jemné oční linky, aby byl výsledný dojem dostatečně něžný a ženský. Nedokázala jsem však ve finále zhodnotit, jak vypadám. Měla jsem neustále sklony k podceňování a shazování sebe sama, proto jsem se prostě smířila s prvním dojmem a vystřelila z bytu dřív, než jsem si výběr outfitu stačila rozmyslet a vyměnit jej za jiný. Třeba za pytel od brambor.

Pohodila jsem hlavou a zvedla chvějící se ruku k zaklepání. Dveře se otevřely dřív, než bych stačila napočítat do tří.

„Ahoj krásko," věnoval mi Louis svůj nejširší a nejzářivější úsměv a bez váhání mě za ruku vtáhl dovnitř. Ignorovala jsem motýlky, již se mi po jeho oslovení zatřepotali v žaludku, a radši se soustředila na jemné elektrické záchvěvy, které se z místa jeho doteku rozbíhaly po mém těle. Nebylo to sice o moc lepší, ale snesla jsem to vibrování lépe než ono pouhé jedno slůvko s nádechem komplimentu, jež však jako kompliment myšleno být nemohlo. Louis se tak prostě choval. Mile. Laskavě.

Au. Jako bych dostala úder přímo do žaludku.

Dveře se za námi tiše zaklaply, ale on mou ruku svírat nepřestal. Ba právě naopak. Odvedl mě ke stolu, jehož deska se takřka ztrácela pod tuctem různých dobrot, a galantně mi odsunul židli, abych se mohla posadit. Což jsem bez váhání udělala. Natolik mě překvapil, že jsem se nezmohla na nic.

Vážně vůbec na nic.

* * * * * * * * * * * * * * * * 

>>ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM, MOHOU SE OBJEVIT...
>>MOC MĚ POTĚŠÍ KOMENTÁŘ! ♥
>>DÁL SE PŘIPOJUJTE NA FACEBOOK, MÁM TAM SPECIÁLNÍ PROFIL A JE OTEVŘEN KAŽDÉMU, KDO SE BUDE CHTÍT PŘIDAT =) Jméno → PetíStories Wattpad