AŽ PO UŠI // Louis Tomlinson FF // DOKONČENÉ ✔

V.

Doufám, že se vám i dnešní díl bude líbit ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

„Hm," zamumlal do ticha a úsečně kývl hlavou. Víc nic. Nechtěla jsem se ptát na cokoli dalšího. Zjevně mu to téma bylo stejně příjemné jako mně, proto jsem se rozhodla nechat ho plavat. Svůj slib daný Viole jsem splnila. Víc jsem pro ni udělat nemohla.

Jenže jak se vzápětí ukázalo, vše jsem svou intervencí pokazila. Vzduch se změnil, atmosféra mezi námi zhoustla. Stále dokola jsem se v duchu proklínala. A tak jsem na to po pár minutách tíživého a velmi nepříjemného ticha znovu zavedla řeč. Cítila jsem, že je potřeba ještě něco říct. Pokusit se o urovnání. „Lou, omlouvám se, jestli jsem překročila nějakou hranici. Nechtěla jsem nic pokazit, moc mě to... Mrzí mě to."

„Nedělej si s tím hlavu," mávl rukou a věnoval mi značně falešný úsměv. Neuměl se přetvařovat. Což byla další věc, v níž jsme se jeden druhému až děsivě podobali. „Žádnou mez jsi nepřekročila. Vlastně je krásný, jak se staráš o své přátele. Máš neuvěřitelně velký srdce, víš to?"

Koutek úst mi zacukal. „Jsi na mě až moc hodnej."

„Ne dost," vydechl. „Zasloužíš víc."

Nechápala jsem, co se to děje. Opravdu ne. Chystala jsem se zeptat, tápání v naprostých temnotách jsem nenáviděla, dokonce jsem se k té otázce i nadechla, ale Louis mě předběhl. Než jsem vypustila jedinou hlásku, odkašlal si a nervózně pohlédl na hodinky. „Kimmie, moc se omlouvám, ani nevíš, jak mě to mrzí, ale musím jít. Však víš," mávl k hustě popsaným papírům, na nichž se nacházel plán na celý týden a které ležely na stole vedle mého levého loktu, „musím se zastavit v nahrávacím studiu a zkontrolovat, jestli je ten song ze včera použitelnej."

„Oh, jasně," vzpamatovala jsem se a urychleně vyskočila na nohy. „Promiň, nechtěla jsem tě zdržovat."

„Vlastně," vytáhl se též na nohy, „nechtěla bys jít se mnou? Anthony tě rád uvidí."

Usmála jsem se při vzpomínce na toho bodrého muže, šéfa našeho nahrávacího studia, v jehož společnosti jsem se pokaždé smíchy popadala za břicho, a zklamaně zavrtěla hlavou. „Strašně ráda bych, vážně, ale musím vyzvednout nějaké smlouvy pro Joshe na druhém konci města. Tak třeba příště..."

Byla bych přísahala, že se mu v očích mihnul záblesk smutku, ovšem relativně rychle zmizely i jeho poslední stopy, dospěla jsem tudíž k závěru, že přání jednou bylo otcem myšlenky a já v jeho rysech spatřila jen to, co jsem tam vidět chtěla. Proč by měl pociťovat zrovna smutek? Jelikož jsem s ním nemohla do filmových studií? Nechtěla jsem se přece nechat vysmát...

„Chápu..." Jeho odpověď připomínala sotva tiché ševelení vánku v korunách stromů.

Chvíli jsme se měřili pohledem, jako první jsem naše spojení prolomila já. „Dobře, tak já... půjdu. Děkuju za krásné dopoledne. Máš to u mě."

Konečně jsem v něm spatřila tu jiskru, do které jsem se zamilovala. Ale snášet ji na mě bylo moc. Po našem rozhovoru jsem toho už víc nezvládla. Naposledy jsem se na něj tedy usmála a rychle vypochodovala ze salonku. V zádech jsem po celou dobu cítila jeho pohled.

Od chvíle, co jsem odešla z hotelu, jsem se nezastavila. Vědomě jsem se zaměstnávala vším, čím jsem jen mohla, po obchůzce pro Joshe jsem zamířila do kanceláře a dala dohromady několik tiskových zpráv, zdigitalizovala všechny nejnovější dokumenty a přeposlala pár fanouškovských e-mailů, a když jsem se konečně dostala domů, bylo půl páté a mou mysl obestíral jemný opar únavy. Neuvažovala jsem, nevzpomínala, můj mozek jako by se zasekl. Naštěstí. Jinak by se mi ze všech událostí jediného dne zamotala hlava. Věděla jsem, že se stalo několik obrovských chyb. Respektive že já jsem spoustu chyb sama zavinila. Chyb, o jejichž následcích jsem si však zakázala přemítat.

Doma jsem se postavila ke kuchyňské lince a natáhla se do poličky pro černý čaj, když se z jídelního stolu rozdrnčel můj mobilní telefon. Bezmyšlenkovitě jsem po něm sáhla a zahleděla se na displej. Srdce mi okamžitě poskočilo radostí. Skvělo se na něm jméno Diane, což byla jedna z mladých stážistek v Joshově týmu, Španělka s ostrou vyřídilkou a obrovským srdcem, s níž jsme si hned prvního dne padly do oka. Staly se z nás skvělé kamarádky.

„Ahoj, Di!" houkla jsem do přístroje.

„Čau Kim!" oplatila mi rozjařeně, jasně jsem z jejího hlasu vnímala úsměv. Já tu holku zbožňovala. Bez ní bych se asi hned na začátku celého toho dobrodružství zbláznila. Byla milá, přátelská, lehce sarkastická a správně přidrzlá. „Děláš teď něco?"

„Oh, ani ne," potřásla jsem hlavou. „Právě jsem se vrátila domů, od rána jsem na nohou."

„Tak to potřebuješ vzpruhu," mlaskla uspokojeně. „Co si vyrazit do baru nad Picadilly? Otevřeli ho nedávno a je moc fajn! Retro. Ty si dáš colu, já nealko pivo a pokecáme. Mám pocit, že je to věčnost, co jsme se viděly naposled."

Zasmála jsem se. No, působilo to tak. Uběhl týden od chvíle, co jsme se loučily po společném obědě. „Já vím, bylo toho moc."

„Tak co? Sraz za půl hodiny?"

„Dobře," souhlasila jsem. „Moc ráda." Upřímně jsem za to rozptýlení byla Diane vděčná. Potřebovala jsem ho jako sůl. Kdybych zůstala zbytek dne zavřená mezi těmi čtyřmi stěnami, přeskočí mi. Čím víc jsem se snažila na Louiho nemyslet, tím víc se mi vkrádal do představ. Znamenal pro mě víc, než jsem dokázala vypovědět. A než bych komukoli nahlas přiznala.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

>>ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM, MOHOU SE OBJEVIT...
>>MOC MĚ POTĚŠÍ KOMENTÁŘ! ♥
>>DÁL SE PŘIPOJUJTE NA FACEBOOK, MÁM TAM SPECIÁLNÍ PROFIL A JE OTEVŘEN KAŽDÉMU, KDO SE BUDE CHTÍT PŘIDAT =) Jméno → PetíStories Wattpad