AŽ PO UŠI // Louis Tomlinson FF // DOKONČENÉ ✔

III.

Jak se říká... Není čas ztrácet čas =) Proto vám přináším další část příběhu, doufám, že si ji i tentokrát užijete! A děkuju za vaše úžasné komentáře (na které hned po zveřejnění odpovím) a tu neskutečnou podporu ♥ Jste báječní!

* * * * * * * * * * * * * * * *

„Co to má znamenat?" šeptla jsem, když se mi zhruba po pěti vteřinách vrátila schopnost mluvit. Pořád mi asi tak úplně nedocházelo, na co se dívám.

„Přece snídaně," usedl Louis na židli po mé pravici a opět se na mě naprosto uvolněně usmál. Jeho chování se diametrálně odlišovalo od mého. Zdál se... klidný. Spokojený. „Snad sis nemyslela, že když už musíš ráno trávit tady se mnou, nechám tě o hladu?"

Koutek úst mi zacukal, ale nic jsem neřekla. Jen jsem se dál rozhlížela po obložené naleštěné desce. Bylo tam od každého druhu něco. Ovoce, zelenina, káva, čaj, džus, palačinky, vajíčka... Zkrátka všechny možné pochutiny, jaké si jen dokážete představit. Nevěděla jsem kam s očima. Ale i když mi to bylo hloupé, nepociťovala jsem žádný hlad. Byla jsem zkrátka až příliš nervózní, žaludek se mi stáhl a já nedokázala nic pozřít.

Čím déle jsem se na všechny ty věci dívala, tím víc slz se mi hrnulo do očí. Mé rty se nezadržitelně chvěly, brada třásla. Ještě nikdo pro mě nic tak milého neudělal... Musela jsem se ze všech sil ovládat, abych se nerozbrečela, abych nezačala vzlykat jako malá holka, které právě sebrali oblíbenou hračku.

„To je... ehm," odkašlala jsem si a pokoušela se najít ztracenou stabilitu, „od tebe krásný. Lou, já ani nevím, jak bych ti měla poděkovat." Sotva mi z úst sklouzla poslední hláska, sklopila jsem oči ke svým rukám propleteným v klíně a rychle uvažovala, co dalšího bych měla ještě říct. Žádná slova mi nepřipadala dostatečná.

„Nemusíš mi přece děkovat," dotkl se zlehka mého ramene a já pocítila silné elektrické kopnutí, jež mi projelo tělem. Takové, které se nedalo ignorovat. Ač jsem se o to velmi snažila. Cukla jsem sebou, dech se v mém hrudním koši vzpříčil. Blízkost nikoho jiného na mě tak nepůsobila. Tento muž se mnou prováděl věci, jež se mi nelíbily. Protože jsem je nedokázala ovládat.

„Ale ano," pokusila jsem se o něco velmi podobného úsměvu, „myslím, že tohle patří mezi to nejhezčí, co pro mě kdy kdo udělal." Dobře jsem si v dané chvíli uvědomovala svou chybu. Totiž že jsem se mu i nadále dívala do tváře. Měla jsem s tím přestat. Stále na mě působil, přitahoval mě. Louiho modré oči velmi pomalu tmavly, odrážel se v nich tucet emocí, jimž jsem ani přes veškerou snahu nedokázala porozumět.

„Mimochodem," zašeptal do nastalého ticha, aniž by se mi přestal dívat na rty, což mě nevyděsilo tolik, jak by pravděpodobně mělo, „mrzí mě, že jsem to neřekl hned mezi dveřmi, ale moc ti to sluší."

Zčervenala jsem jako školačka, srdce se mi znovu rozběhlo přímo sprinterskou rychlostí. „Děkuju," kuňkla jsem a rozpačitě uhnula pohledem do strany. Natolik mě tím komplimentem překvapil, že jsem úplně přišla o řeč. Nejenže jsem nebyla zvyklá poklony slýchat, ale především by mě nikdy ani nenapadlo, že něco podobného poví on. Copak jsem se ráno nevzbudila? Pořád spím? Zatím tomu vše nasvědčovalo.

Zhluboka jsem se nadechla a nalila si z konvice lahodně vonící kávu. Ruce se mi chvěly, nedokázala jsem je udržet v klidu. Dostala jsem se do pozice, o níž bych si nedovolila snít ani v těch nejdivočejších fantaziích.

Když jsem porcelán odložila, omotaly se mi kolem zápěstí Louiho dlouhé štíhlé prsty. Úplně jsem zkameněla. Nehnutě jsem na jeho ruku zírala, vyplašená a vyděšená jako lovené zvíře.

Uběhlo pár vteřin, než jsem se pohledem přesunula k jeho půvabnému laskavému obličeji.

„Jsi ze mě nervózní?"

Zamrkala jsem a znovu se zajíkavě nadechla.

„Nemusíš," pokračoval měkce, „já bych ti přece neublížil."

Smutně jsem se pousmála. Kdyby jen věděl... Kdyby věděl, že obavy o mou vlastní fyzickou bezpečnost jsou tím posledním, co by mě trápilo. Bála jsem se o své srdce. Tak strašně mě bolelo touhou! Vzpínalo se k němu, natahovalo, chtělo se ho dotknout. Byla jsem do něj blázen. Pomotal mi hlavu jako dosud nikdo jiný a držel mě v hrsti, aniž to věděl.

Místo odpovědi jsem jen pohodila hlavou a snažila se nedat najevo, jak strašně ráda bych mu nyní padla kolem krku a nikdy se jej už nepustila.

...

Nakonec jsme u snídaně kupodivu opravdu zvládli probrat Louiho plán na celý týden. Samozřejmě se naše schůzka protáhla na několik hodin, jelikož jsme neustále odbočovali od tématu a hlasitě se smáli. Občas se mě Tommo dokonce letmo dotknul, doléval mi kávu a poté vodu, zaujatě poslouchal všechny nesmysly, jež jsem vypouštěla z úst, a upřímně se zajímal o mé názory. Bylo mi s ním moc dobře. Víc, než vzhledem k okolnostem být mělo. Znovu jsem si s bolestným pocitem v hrudi uvědomila, jak obrovské štěstí jednou bude nějaká žena mít. Ten muž neměl daleko k dokonalosti. Sen každé ve věku mezi deseti a osmdesáti. Měl vše. Charisma, laskavost, byl milý, přímý a sakra dobře vypadal. To vše tvořilo výbušnou směs, která všechny v jeho okolí třaskavě přitahovala.

Přesně v půl jedenácté jsem už věděla, že dál se onomu obávanému tématu vyhýbat nesmím. Něco jsem Viole slíbila. A svůj slib jsem musela dodržet. Ač mi jen při pouhém pomyšlení na ně dva srdce po celém povrchu praskalo. V jednom totiž měla má přítelkyně pravdu. Louis mě zřejmě skutečně bral jako známou. Možná bližší známou. Slovem kamarádka bych se nenazvala, ale cítila jsem, že si mě pustil k tělu maličko jiným způsobem než ostatní kolem. Byla jsem za to vděčná, ano, přesto mi to nestačilo. Zoufale jsem chtěla víc.

A nikdy to nemohla mít.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

>>ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM, MOHOU SE OBJEVIT...
>>MOC MĚ POTĚŠÍ KOMENTÁŘ! ♥
>>DÁL SE PŘIPOJUJTE NA FACEBOOK, MÁM TAM SPECIÁLNÍ PROFIL A JE OTEVŘEN KAŽDÉMU, KDO SE BUDE CHTÍT PŘIDAT =) Jméno → PetíStories Wattpad