AŽ PO UŠI // Louis Tomlinson FF // DOKONČENÉ ✔

VIII.

Máme tu nový díl! =)

Drazí moji... Budeme pomalu končit, tohle nikdy nebyl příběh plánovaný na desítky dílů. I přesto doufám, že jste si ho užili ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zalapala po vzduchu a já pocítila rozpaky. Bože, z čeho jsem svou přítelkyni právě obvinila?! „Kim, jak tě to mohlo napadnout?"

„Promiň, prosím!" vztáhla jsem k ní bezmocně ruce. „Ale hledám všemožná vysvětlení... I ta nejabsurdnější. Čemukoli bych věřila spíš než tomu, že ke mně Louis něco cítí."

„No, tak to správné vysvětlení už máš," opakovala trpělivě. Divila jsem se, že mě ještě neposlala do příslušných mezí. „Je do tebe blázen."

Pořád jsem odmítavě vrtěla hlavou. Prostě jsem se zasekla. Jako stará ohraná páska. Ta černá hrůza, jež mi opanovala nitro a infikovala každou buňku mého těla, nade mnou vládla totální a nezdolnou mocí. Na nic než přesvědčení, že je vše jinak, než se mi Diane snažila namluvit, v mé hlavě nezbývalo místo.

„Udělej pro mě něco," zadívala se mi zpříma do očí. „Jdi za ním. Jen tak. Jdi a vnímej ho. Otevři své srdce. Vsadím se, že teď sedí doma stejně ztrápený jako ty."

Nadechla jsem se k protestu, ale ona rázně zavrtěla hlavou. „Ne. Prostě běž."

...

Ano, šla jsem. Dodnes nevím, jak jsem to mohla udělat. Jak jsem se mohla sebrat, vystřelit z podniku a chytit taxík, jenž mě během dvaceti minut odvezl do jedné z nejluxusnějších částí Londýna. Kde se nacházel Louiho apartmán. Josh mě tam jednou vzal, když mu doručoval smlouvy k podpisu a trval na tom, abych jej doprovodila.

Stála jsem na chodníku před vysokou budovou, vzhlížela k oknům v nejvyšší části a cítila, kterak se mi třese spodní ret. Vše se ve mně bouřilo. Co jsem tam, ksakru, pohledávala? Opravdu jsem se nechala strhnout těmi nesmyslnými řečmi, jež mi podsouvala Diane? Přece jsem doopravdy nevěřila, že by ke mně právě on mohl něco cítit...

Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla. Musela jsem zjistit, co se dělo. Musela. Červíček, kterého do mě zasela, byl až příliš neodbytný. Pokud jsem si měla definitivně nechat zlomit srdce, tak fajn. Ať to mám co nejdřív za sebou. I když mě ta bolest zřejmě zničí, budu aspoň vědět, na čem jsem. A budu moci udělat za celým tím nesmyslem tlustou čáru.

A skutečně jsem si to nerozmyslela. Hrdě jsem napřímila záda i ramena a vkročila do stínu vysoké budovy, kde mě spolkly široké dvoukřídlé dveře.

Abych byla upřímná, cestu do vrchního patra k Louiho prahu mám jako v mlze. Vím, že jsem zdravila usměvavého muže na recepci a pak jela výtahem, ale na víc se nedokážu upamatovat. Najednou jsem stála před zdobenými dveřmi z tmavého dřeva a ukazováčkem tiskla malý zvonek na zdi vedle nich. Tehdy už bylo pozdě zařadit zpátečku. Ačkoli se má odvaha vytratila.

Otevřel do tří vteřin.

„Kim?" vyhrknul překvapeně, když mě spatřil. V očích se mu objevil údiv, zdálo se mi, jako by jeho líce maličko zčervenaly. „Co tu děláš? Stalo se něco? Vypadáš, jako bys viděla ducha..."

Dech mi neuvěřitelně zrychlil. Najednou jsem se cítila zahnaná do kouta, vyplašená a nepatrná jako zrnko písku na poušti. Jedno zrnko mezi miliardami dalších.

„Můžeme si promluvit?" zaskřehotala jsem.

Rysy mu překryl úlek. „Samozřejmě, pojď dál..." S tím uhnul a dovolil mi vstoupit. Proklouzla jsem kolem něj a plaše se protáhla do předsíně. Musela jsem zadržet dech, kdyby mi hlavu zamotala ještě jeho pronikavá vůně, ta, již jsem tak milovala, mohla bych to všechno rovnou zabalit.

„Doufám, že neruším," houkla jsem plaše, zatímco jsem za ním mířila do kuchyně. Měl nádherný byt. Otevřený, prostorný, světlý. A elegantně zařízený. „Pokud ano a já přišla nevhod, řekni mi to, můžu zase jít. Vlastně nejde o nic tak důležitého..." Začínala jsem blekotat a couvat. Najednou mi přišlo, že stupidnější nápad než nakráčet na Louiho území jsem snad neměla. Co jsem, sakra, čekala?! Hm?

„Kimmie," obrátil hlavu a přes rameno se na mě laskavě usmál, „ty nikdy nerušíš. A upřímně," zastavil tak náhle, až jsem do něj málem vrazila, zhluboka se nadechl a pak se ke mně hbitě obrátil, „i kdybych snad měl nějaké povinnosti, kvůli tobě je shodím ze stolu. Už jen to, žes za mnou přišla..." Větu nechal zvláštně nedořečenou, ale víc říkat nemusel. Motýlci v žaludku se mi vylíhli v momentě, kdy na mě upřel své upřímné modré oči, a okamžitě se rozletěli do všech světových stran. Bože. Co se to dělo?!

„Líbí se ti Viola?" vylétlo ze mě, aniž bych si to uvědomila. Co jsem z úst vypustila, mi došlo teprve v momentě, kdy Louis stiskl čelist a obočí se mu znepokojením stáhlo. Oh ne... Nejradši bych si vrazila pár facek, vážně. Proč jsem najednou nemohla držet jazyk za zuby? Nic horšího jsem doopravdy povědět nemohla!

„Promiň," kuňkla jsem vzápětí a bezděčně ustoupila o krok vzad, jako bych se snažila zacouvat do stínů. „Netuším, co to do mě vjelo. Proč jsem se na to vůbec ptala..."

„Neber to špatně," opáčil váhavě, „ale to tys mě dopoledne prakticky přemlouvala, abych si s Violou vyšel... Proč tě najednou trápí, jestli se mi líbí?" Zněl zvědavě, hlas měl napjatý a částečně, lehounce možná až pobavený. Což mi do tváří nahrnulo krev i horko zároveň.

„Omlouvám se," zopakovala jsem chabě. „Já opravdu nevím, co to se mnou je."

Měřili jsme se pohledy pouhé tři vteřiny. Pak mi Louis znovu ukázal záda a bez dalšího zaváhání pokračoval do kuchyně. S povděkem jsem jej následovala. Byla jsem vděčná, že se ze mě nepokoušel vytáhnout další informace. Jedno totiž bylo jisté. Kdyby se vyptával, zamotala bych se do svých vlastních odpovědí a podřezala si pod sebou větev.

„Dáš si kávu? Čaj?"

„Čaj, děkuju," přijala jsem a plaše se posadila k vysokému ostrůvku se žulovou deskou umístěnému uprostřed místnosti. Louis měl kuchyň naprosto snově zařízenou. Dokázala jsem si až znepokojivě snadno představit, jak mu tam připravuju snídaně.

* * * * * * * * * * * * * * * *

>ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM, MOHOU SE OBJEVIT...
>>MOC MĚ POTĚŠÍ KOMENTÁŘ! ♥
>>DÁL SE PŘIPOJUJTE NA FACEBOOK, MÁM TAM SPECIÁLNÍ PROFIL A JE OTEVŘEN KAŽDÉMU, KDO SE BUDE CHTÍT PŘIDAT =) Jméno → PetíStories Wattpad