AŽ PO UŠI // Louis Tomlinson FF // DOKONČENÉ ✔

IV.

Doufám, že si tento díl užijete! ♥ Děkuju za kladné reakce, neskutečně si jich vážím. Mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * *

„Ty, Lou, můžu se na něco zeptat?" odvážila jsem se k oné obávané otázce, když sahal pro kousek červeného jablka.

Jeho ruka se zastavila nad proutěnou ošatkou, průzračné modré oči se stočily ke mně. „Ty můžeš všechno," opáčil jemně zastřeným hlasem a svůj pohled vysloveně zaklesl do mého. Znovu jsem mu propadla. Stačilo, aby na mě promluvil, a já se v mžiku změnila z devětadvacetileté ženy v malou rozechvělou puberťačku.

Pevně jsem v klíně sepjala třesoucí se prsty a sklopila k nim zrak. Byl to jediný způsob, jak navázat spojení s realitou. Kdybych se na něj dál dívala, nikdy z úst nevypustím to, co jsem musela říct. Nechtělo se mi do toho. Tak strašně se mi do toho nechtělo! Ale nemohla jsem zradit svou přítelkyni. „Pamatuješ si mou kamarádku? Violu?"

Jemné zamručení, jež se mu vydralo z hrdla, mi dalo kladnou odpověď, a tak jsem pokračovala dřív, než ztratím odvahu. „Napadlo mě... No, neuvažovals o tom, že ji pozveš na rande? Vím jistě, že by nadšeně souhlasila. Je... Je do tebe zblázněná po uši." Ano, to vše jsem vychrlila na jedno nadechnutí, což vlastně bylo obdivuhodné, ačkoli jsem protahovala souhlásky, jelikož mi žádné slovo nepřišlo dostatečně výstižné.

Upřímně jsem čekala nadšení, možná tiché zavýsknutí, a okamžitou žádost o Violin telefon. Ale vteřiny plynuly a Louis zůstával potichu. Neměla jsem tedy na výběr, musela jsem k němu vzhlédnout.

Mračil se a paže měl v defenzivě zkřížené na prsou.

„Děje se něco?" optala jsem se nejistě.

Vráska mezi obočím se mu prohloubila. „Ty chceš, abych Violu pozval na rande?"

Skousla jsem spodní ret. Zdálo se mi to, nebo jsem se dostala na tenký led? „Nezáleží na tom, co chci já. Mě se to netýká." Jasně, blafovala jsem. Kdybych mohla, vykřičím na něj, aby to nedělal. Aby ji nikam nezval. Kdybych měla dostatek odvahy, vyznám se mu ze svých citů. Ale byla jsem až příliš zbabělá. A neměla ani to nejmenší právo radit mu, jak nakládat s vlastním životem.

Lou se nadechl k odpovědi, ale zřejmě si ji na poslední chvíli rozmyslel, jelikož jen zavrtěl hlavou a dlaní si přejel po obličeji. Nechal mě bez jakékoli odpovědi.

„Promiň," zavrtěla jsem se na židli, náhle jsem se cítila velmi nekomfortně. „Nechci se ti plést do soukromí a nerada bych, aby to tak vypadalo. Jen jsem Viole slíbila, že se zeptám. Od chvíle, co tě poznala, nemluví o ničem jiném." Nenáviděla jsem samu sebe za to, že se v mém hlase odrážel pláč. Ovšem... Mé schopnosti přetvářky měly jasně vytyčené meze. Moc daleko nesahaly.

„Proč mě tedy nepozvala sama?"

Loupla jsem po něm očima. Zněl nahněvaně. Napjatě. V duchu jsem se okřikla. Proč jsem s tím tématem začínala? Proč jsem se od Violy nechala zviklat? Rozzlobila jsem ho...

Syčivě jsem do plic natáhla vzduch a co nejklidněji odpověděla. „Bojí se, že bys ji odmítl. Já si to tedy nemyslím, ale je to kamarádka, tak co bych pro ni neudělala. Zkrátka si mě vybrala jako prostředníka."

„Co si nemyslíš?" naklonil se přes stůl blíž a zamračil se. Dokázala jsem rozeznat každou nenápadnou pihu na jeho tváři. Všechny vrásky smíchu. Spočetla bych tmavé skvrnky v jeho jinak blankytně modrých duhovkách. Každá jedna možná nedokonalost byla v mých očích naprosto dokonalá...

Bože. Takové myšlenky mě ničily.

„Že bych ji odmítl?"

Škubla jsem sebou a zaostřila na něj. Měl ve tváři podivný výraz. Nerozluštitelný. Odtažitý. Možná spřízněnost, jež mezi námi od rána panovala, zmizela. Rozprskla se jako jiskra z novoročního ohňostroje.

„A odmítl?" oplatila jsem mu jemně.

„Ta možnost ti vážně připadá tak neuvěřitelná?"

„A divíš se?" pokrčila jsem rameny, snažíc se nedat najevo, jak mě ta konverzace trhá vnitřně na kusy. Uchování zdání odstupu bylo tím jediným, co mi zbývalo. „Viola je krásná a bezprostřední. Zábavná. Chytrá." Slovo hubená jsem si nakonec rozmyslela, vedlo by jen k nechtěným dotazům, dost možná bych se nějakým způsobem podřekla a odhalila své slabiny i krutou pravdu o vlastních citech. „Vlastně nemáš důvod si s ní nevyrazit." Nemohla jsem tomu uvěřit. Já ho snad přemlouvala, aby mou kamarádku pozval na schůzku?

* * * * * * * * * * * * * * * * *

>>ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM, MOHOU SE OBJEVIT...
>>MOC MĚ POTĚŠÍ KOMENTÁŘ! ♥
>>DÁL SE PŘIPOJUJTE NA FACEBOOK, MÁM TAM SPECIÁLNÍ PROFIL A JE OTEVŘEN KAŽDÉMU, KDO SE BUDE CHTÍT PŘIDAT =) Jméno → PetíStories Wattpad