Ztraceni spolu [Tom Hiddleston CZ] ✔

05

,,Zůstaňte pohromadě," poručil James.

,,Co to sakra je?" zeptal se Slivko.

Narazili jsme na nějakou zříceninu. Byly tu tlusté zdi, které vypadaly, jako by se zhroutily. Kolem se nacházely kousky shnilých stromů. Mělo to starodávnou atmosféru.

Opatrně jsme vešli dovnitř. Na stěnách byly namalovány žluté symboly. Bylo to děsivé a krásné zároveň. Mason strachy zalapala po dechu. Rychle jsem se podívala k místu, kam směřoval její pohled. U zdi se objevila osoba. Jeho oděv splýval s okolím.

Najednou nás desítky z nich obklopili a namířili na nás své oštěpové zbraně. Některé v sobě měly vyryté symboly. Zdálo se, že je sami vymysleli. Každý, kdo měl zbraň, na nás mířil.

,,Stůjte. Nestřílejte," uklidňoval nás James.

Obezřetně jsem se na ty lidi podívala. Nevím proč, ale necítila jsem se jimi ohrožena. Brooks nabil svou zbraň a já polkla. Najednou k nám přiběhl starší muž. Kde on se tady vzal?

,,Ne! To není potřeba!" zahuhlal. 

Jeho tvář byla zarostlá, zřejmě se už dlouho neholil. A očividně i nekoupal. Ale vypadal spíš jako my, než lidé, kteří na nás mířili oštěpy.

,,Notak, klídek," prohlásil.

Jeho oči šťastně přejely po nás všech. Jako by na to čekal celý život. Zaklonila jsem hlavu, zatímco jsem svraštila obočí. To bylo to poslední, co jsem na tomto ostrově čekala. Zdá se, že to říkám čím dál tím častěji.

,,Nevěřil jsem, že přijdou. Strávil jsem noc přemýšlením o téhle chvíli. S Gunpeiem jsme o tomto okamžiku snili," pokračoval.

Zmateně jsem svraštila obočí. O čem to mluví? Sakra, kdo to je? Nepamatuji si, že by s námi byl na lodi. Ne, vypadal, jako by žil na ostrově, ale způsob, jakým se choval, byl na to tady až příliš normální.

,,Teď je to tady. 28 let, 11 měsíců a osm neúspěšných pokusů dostat se zpátky do světa. A místo toho příjde svět za mnou? Není to bezva?" zasmál se. 

Smál se, přičemž se otočil a podíval se na lidi kolem sebe. Byli tak odlišní od nás. Počkat, říkal 28 let? To tady trčí tak dlouho? To pro nás nezní nadějně.

,,Nikdy se nesmějou," okomentoval chování těch divných lidí.

,,Vy jste tady havaroval?" zeptala se Mason.

V jejím hlase se objevil náznak zvědavosti. Napřímil se, jakoby si teprve teď uvědomil, že tam je. Napjala jsem se při jeho náhlém pohybu. Mohl by pro nás představovat nebezpečí. Nezdálo se mi to. Celý tento ostrov byl zavádějící. 

,,Omluvte mě, slečno," zasalutoval. 

To mi vykouzlilo úsměv na tváři. Některé věci se nikdy nezmění. Na cizího člověka je velmi veselý a společenský. Myslím, že na to měl vliv jeho pobyt mezi lidmi, kteří se neusmívají.

,,Poručík Hank Marlow. 45. pluk," představil se.

Když na nás ukázal, rozlil se mi po tváři úsměv. Tak už konečně známe jeho jméno. Hank Marlow. Nic mi to neříká, ale aspoň o něm nemusím mluvit jako o blaznivém dědkovi.

,,Jste krásnější, než hot dog a pivo na zápase na Wrigley Field," řekl.

Pokynul rukama a pak zíral na své imaginární jídlo. Začínám pochybovat o jeho zdravém rozumu. Vypadá jako okouzlující muž, jen trochu ztracený v čase. Pořád přemýšlím, jestli mu mám věřit, nebo ho zastřelit.