Cvičiště rebelů a lilií

Prolog

PŘED ČTYŘMI LETY

Dostat pěstí od budoucího tchána se dalo pojmout jako nečekaný střet s jedoucím kamionem na červenou. Alfred Biistraf, uznávaný doktor, by se měl ve skutečnosti jmenovat Doktor se smrtí, řidič nezastavitelného kamionu.

Šlo o pěst pro zrádce. Věnovaná těm, kteří zklamali, zatímco ta čistá kůže a duté klouby patřily ukřivděným snobům, co si s neelegantní přehnaností představují, že okruh jejich rodiny je to nejdůležitější na světě. Hned vedle bankovního účtu a karátového zlata.

„Přidat se k armádě – pomyslel jsi na to, jaké to může mít následky?!"

Nikdo, dokonce ani on sám, se o armádě nikdy nezmínil.

Koneckonců, Nicole byla herečka. Dokázala z pouhé zmínky narozeninová oslava vytvořit svatební hostinu. Taktéž zvládla policejní akademii chápat jako vojenskou univerzitu, tudíž si k tomu jednoduše připojit to přidat se k armádě.

Viděl ale na staré vrásčité tváři stojící naproti, že cokoliv by na svou obranu řekl, že Nicole vlastně pověděl o nástupu na policejní akademii, nikoliv nic o armádě, nic by se nevyřešilo. Záhadné nic. Absolutní nic.

Doktor Biistraf krčil nos, vztekle se nadechoval a byl připraven dát (ne)budoucímu zeti přes držku podruhé, kdyby se jen byť špatně pohnul. Rty se mu třásly pohrdáním, čirou zlobou. Zničehonic, i přestože (ne)budoucí manžel nikdy neudělal nic, podle čeho by její rodiče usoudili, že by byl ten špatný. Choval se dokonce ukázkově, ačkoliv tím zabíjel vlastní sebejistotu a toleranci v něco, s čím se narodil. Byl ochoten obětovat víc, ale možná chyba nikdy nenastala – ne proto, že si ji nevybavoval – ale protože tomuto jedoucímu autobusu došlo palivo. Zákonitě, realisticky: vždy jednou dojde. Proto byl najednou rád, že se nádrž vyprázdnila dřív, než s Nicole stačil podepsat manželskou smlouvu.

Mladý muž ovšem hlavu nesklopil, i přestože by měl nebo mohl, protože by tak posloužil alfům jako špatný příklad. Netvářil se nijak. Pouze poslouchal, co se odehrává v pozadí této divné scenérie – ulice byla tichá a nehybná, projelo jen jedno auto, jenže třeba by mohl zaslechnout Nicole uvnitř domu, jak falešně brečí nebo hystericky křičí. Ne kvůli svému partnerovi, snoubenci. Ale kvůli sobě, protože Nicole taková byla; nemyslela na nikoho jiného než na sebe.

Nebyl naštvaný, že si toho všiml až teď.

Nebyl naštvaný.

Nebyl.

Neměl důvod bránit se nebo hájit.

„Řekněte mi aspoň jednu věc, pane Biistrafe," ozval se netečným hlasem mladý muž, v očích tchána pochopen jako bývalý partner, bývalý ženich, neexistující budoucí manžel. Někdo, kdo bude brzy zapomenut. Tělem mu prostupovala jistá nemota z této tragikomické hry, proto se cítil tak zvláštně otupěle. Přišlo mu to, někde v podvědomí, farizejsky směšné.

Biistraf přivřel obezřetně víčka, sval na krku mu cukal bublajícími nervy. Pravačka připravena podél těla, prsty schované v pěsti. Třásl se, nejenže hněvem, ale také reakcí na to, že někomu dal ránu do obličeje. On, vyhlášený doktor.

Muž se pomalu obracel zády, ale hlavu měl zdviženou a na starého doktora se letmo díval, aby kontakt nepřerušil do definitivně posledního momentu.

„Čeká dítě?"

Biistraf ohrnul ret. „I kdyby, okamžitě bych ji poslal na potrat."

Jedna z Nicoleniných lží. Další. Pokračování z mnohých, tentokrát s tragikoncem, který ve filmech milovala.

V Biistrafových očích, v těch starých zrcadlech, spatřil scénu z minulého týdne. Vzpomínka silná, hádavá, manipulativní, otázka pár vteřin. To, že nedostala menstruaci, že se cítí divně, pořád zvrací a že má pocit, že se nachází v neustálém kolotoči emocionálních vln. Že...

Mužův vnitřní vlk zavrčel, ale lidská stránka zvířeti nedovolila ukázat se. Ve vzduchu se mísila mlha střelného hněvoprachu smíchaný s opovržením a zoufalými činy někoho, kdo se snaží dosáhnout výšin. Oni, rodina, která se zmohla jen na jednu jedinou ránu, ale přitom byla schopna vyhlásit válku všem dominantním alfům v okolí, protože její představy se kojily nemocí falešné nadřazenosti. Pomocí peněz. Pomocí psychologických her. Já jsem výš, protože v okamžiku, kdy ses poprvé ukázal, jsi mi dal tvoje všechno. A nemáš o tom ani tušení...

Minulý týden ještě snoubenec, nyní zničehonic vyloučený alfa, se na starého doktora podíval s temným stínem v očích. To zdaleka vypovídalo víc než ukázka zlatých, vlčích duhovek. Načervenalý obrys doktorovy pěsti na mladíkově tváři vypaloval díru do slunečného dne, mladý muž ovšem tak záludný nebyl – protože už neměl důvod tu ženu, tu už naprosto cizí osobu, bránit. Měl arzenál, našel by dokonce tisíc důvodů, které stačilo jen vyslovit, vybuchnout, hádat se. Vzpomínky se mu pletly pod nohy, ale jestliže si je pustí do hlavy, z této situace vyjde jako poražený. Tím není a nikdy nebude.

Lhářka a herečka. Konec představení.

„Vypadni z mého pozemku, Zaraku. A už se nikdy nevracej."

Jen sluneční paprsky vědí, co si za okny Nicole Biistrafová myslela. Rozhodně toho divadla nelitovala – naopak si ho, zcela jistě, do posledního momentu užívala.