Cvičiště rebelů a lilií

8. Okamžik vnitřních přání

Bubnovala do volantu. Cítil z ní mlčící nervozitu a vinu.

„Není to tvoje chyba." Neuměl nahlas říct Omlouvám se. Přiznal by si tak svou méněcennost, což by představovalo hrozbu. Proto bylo lepší říct... že to není Kafařina vina. Alespoň se bude zdát, že na ni myslí a že jí to břemeno chce ulehčit.

Cítil se hrozně.

„Na tohle nemyslím," zamumlala. Zastavila na červenou.

Pohledem se tázal.

„Strašně smrdíš."

Ztuhl.

Chvíli trvalo, než si všimla, že naskočila zelená. Rozjela se ke svému bytu.

Rozhodl se o tom nepromluvit. Protože by z něj mohla dolovat informace, které on sám potřebuje zpracovat.

Nenápadně se podíval na svoji ruku se sedřenými klouby. Nervy a šlachy ještě škubaly adrenalinem. Tak dlouho někomu nedal ránu... že i zapomněl, jak se to dělá.

V tom muži, v té emocionální valenci, viděl kopii svého otce. Proto takhle reagoval. Byl plný úzkostlivě na sobě závislých emocí, že si nespojil realitu a ve zcela neznámém muži spatřil svého násilného otce. K smíchu. A že prý to má za sebou...

Kdejaký terapeut by se mu vysmál.

V tuto chvíli se chtěl vysmát sám sobě.

Zaraku, takže seš na chlapy.

Zatnul svalstvo. Ačkoliv se tvářil uvolněně, nebyla to pravda. Vřelo to v něm. Hodně myšlenek na jedné kupě. Zdálo se mu, že ty roky strávené s Nicole byly bezvýznamné, když jediné, po čem vnitřně toužil on a jeho vlk, byla mužská omega.

Otázka: Proč?

Otázka: Kdy?

Otázka: Vždy?

Kafara už nepromluvila. Políbil ji symbolicky na líc, ona ho pohladila po rameni, nic víc. Slova by byla zbytečná, protože by padlo spoustu otázek. Cade neměl čím odpovědět. Zítra v práci, utrousil jediné.

Vložil klíčky do zapalování. Nepociťoval touhu jet domů. Nechtěl. Chtěl se vrátit k Doupěti... najít ho.

Rozum, alespoň jeho střízlivá část, mu ale radila, aby to nedělal.

Potřeboval si utřídit myšlenky, potřeboval to zanalyzovat, najít odpovědi...

Nadechl se. Část jeho mysli pořád zůstala na chodníku vedle Doupěte. Vedle strip baru, kde se omegy prodávají...

Scvrkly se mu žíly. Následovala vlna závisti.

Ano, takže jeho přirozenost to myslí vážně. Nešlo jen o zrcadlo... toho, že muž mohl symbolizovat Cadeova otce a mladík mladého Cadea. Ne. Nešlo o žádné zrcadlení z minulosti.

Prostě...

Vydechl.

Ani netušil, jak dokázal zaparkovat před svým domem. Vlastně si ani nepamatoval, jak se dostal dovnitř. Ani si nevšiml, že bez jediného pohledu na fotky prošel chodbou do koupelny a pak do ložnice.

Prostě...

Myslel na něj. A čím víc si jeho tvář vybavoval, tím větší měl pocit, že se ta tvář ztratí, že si nevzpomene.

Pak tu byla ta omega, ta žena, jejíž tvář viděl v mlze. Co to značilo? Takové vjemy mají introverti, kteří se odmítají seznamovat s lidmi. Nebo spíš... se bojí. Z ochrany sebe samých si lidské tváře představují jako mlhoviny, aby nepřečetli cizí pochybnosti, myšlenky, posměšky.