Cvičiště rebelů a lilií

2. Vatová (ne)vědomost

„Vypadáte hrozně."

Morris neříkal nic nového. Taky se tak hrozně cítil, i když by to tak zrovna nenazval. Slunce pražilo, pro spánky naprosto otřesný způsob, jak se v dopoledních hodinách dostat do fáze, kdy pouhá myšlenka bolela.

„Děkuji," škubl koutkem blonďák. Postřehl, jak se kolega potil v ochranném ringovém obleku. Kynolog hekal, nechal sebou vláčet vyvolaným vztekem služebního psa, který se dravě zakusoval do ochranného oděvu vycpaný vatou, a člověk tak připomínal hodně tučnou panenku nebo hadrového panáka - zajímavější podívaná než Briarův únik z dřevěného bludiště, v jehož každém rohu se skrývaly návnady, syté pachy masa. Pes Zek nakonec kynologa sťal k zemi, až Adam hlasitě zasténal a z paměti vydoloval reakci; Držet ruce pořád od sebe. Nikdy je nedávat k tělu.

„Nechcete donést kávu?" zeptal se Morris.

„A chceš mě potom odvézt na pohotovost?" zavrtěl pobaveně hlavou Cade.

Morris sice nebyl psovod, spíš se věnoval administrativní práci, protože podle něj byl terén nebezpečným působištěm, ale chodil sem každý den, protože jednou mu Cade vypálil rybník, sotva mladík nastoupil. Cadeovi to nevadilo, víceméně konverzaci vítal, zatímco se díval na výkony psů a jejich lidských partnerů.

Zrovna čekal u parkoviště. Tréninkový plán byl pro dnešek jasný. Proto stál opodál cvičiště. Čekal na Trazeův příjezd s malým štěnětem - slavnostní to událost. Dokonce odpálkoval místní novináře, kteří považovali nové přírůstky do policejní rodiny za nejroztomilejší objev roku, co se musí vejít do reportážního archivu - jakmile vám to štěně roztrhá boty, neříkejte, že jsem vás nevaroval. Bylo to trapné. K čemu lidem, kteří vidí ve zprávách štěně budoucích hledačů, tahle novinka poslouží? Vrchní velitel řekl, aby byl Cade k novinářům vstřícný, ale jaký byl důvod tohle vysílat do televize? Žádná informační hodnota. Jen mydlení peněz na úkor roztomilého štěněte.

Navíc, ta dodávka stále strašila na parkovišti. Čekali snad kameramani, že Cade změní názor? Ani omylem.

„Jste populární, Zaraku," dovtípil se Morris.

„To je právě to. Víc bych se objevila v telce moje tvář než zvířecí. Pes si zaslouží více upřímné pozornosti." Pohladil si čelist a koutkem oka zkontroloval dodávku s logem televizní stanice. Obrátil oči v sloup.

Jak by řekla Marlie: Pošahanci.

„Nedají si pokoj," zabručel. „Už potřetí je vyhánět nehodlám." A to byl slušný. Jenže málokdo ho dokáže tak vytočit, aby se posílil přirozenou dominancí, tou k zardoušení, takže většinou zůstával na typické a zdravé hladině asertivity. Žádný vztek, žádný pád. Relativní klid přinášel další výhody - když se lidé, co očekávají výbuch, pod vaším pohledem kroutí a neví, co očekávat. Čitelní jako obrázková kniha.

„Nemám zavolat Andersena?"

„Raději ne. Ten by je rovnou vystřílel."

Andersen novináře nebo kohokoliv ze zpravodajství nesnášel. Byl ze staré školy, takže cokoliv společného s technologií bral jako prokletou modernizaci, načež rád hlásal: Tohle že je pro budoucnost? Jednoho dne tyhle krámy lidstvo zabijou. Ale jinak byl Andersen slušný chlap. Když se zrovna Cade nedíval, starouš dával psům sendviče s anglickou slaninou.

Andersen taky rád vykopával lidi z každého metru čtverečního, který náležel policejním oddílům. Zkrátka ty slídivé blechy nemohl snést - a taky protože byl nejdéle velícím důstojníkem, takže majetnický teritoriální pud převyšoval veškeré rozumové alternativy.