Příprava na střetnutí s Leroyem byla chaotická. Nevěděla jsem co dřív. Nevěděla jsem na co se připravit ani co si mám vzít na sebe.
Když jsem přišla domů, myslela jsem si, že mám spoustu času, a tak jsem si pustila film a jedla zmrzlinu. Po dokoukání filmu jsem zjistila, že už mi zbývá pouze hodina.
Rychle jsem se vydala do koupelny, kde jsem provedla všeho koupel, takovou krátkou půlhodinovou, a pak jsem si stoupla před skříň, kde jsem přemýšlela, co si vezmu na sebe. Rozhodla jsem se pro modré wide džíny a uplé černé triko s rukávem po lokty. Vzala jsem si nějaké své oblíbené náramky a za boty jsem zvolila černé tenisky.
Bylo přesně šest když někdo zazvonil na domovní dveře. Seběhla jsem jako střela dolů a na rtech jsem měla úsměv. Před dveřmi jsem se naposledy upravila a nahodila takový normální výraz.
Otevřela jsem dveře a za nimi stál Valentin a v ruce měl bílé tulipány.
"Ahoj." pozdraví mě a zkontroluje, co mám na sobě.
"Ahoj." pozdravím ho zpátky a cítím, jak mi jde červeň do tváří. Na Leroyovi tváři se objevil samolibý úsměv.
"Ty jsou pro tebe." svou ruku natáhne a předá mi květiny. Toto gesto mi od něj přijde nesmírně překrásné. Nemůžu skrýt své potěšení. "Moc děkuji." věnuju mu jeden ze svých nejhezčích úsměvů a můžu vidět, jak se mu uvolnil obličej a v očích se mu objevily jiskřičky.
"Odložím je do vázy." otočím se a zamířím do kuchyně. Za sebou slyším zabouchnutí dveří. Po zádech mě zašimrá studený vánek. Možná si s sebou vezmu ještě mikinu, zamyslím se.
V kuchyni napustím do vázy vodu a ponořím do ni květiny. Ještě si k nim čuchnu a pořádně si je prohlédnu.
Valentin se opírá o stěnu při vstupu do kuchyně. Po tolika měsících si ho v klidu prohlédnu. Když ale uvidím, jak moc je krásný, když pomyslím, že se ho teď nemohu dotknout, nahrnou se mi do očí slzy.
"Děje se něco?" zeptá se starostlivě a přejde ke mně pár kroky. Popotáhnu a zvednu pohled k jeho tváři. Myslím jen na to, jak bych ho líbala do němoty. "Ne. Kam půjdeme?" nasadím falešný úsměv. Zůží na mě své krásné oči a já si zkousnu ret, vypadá při tom úplně stejně žhavě, jako kdybych to viděla poprvé. Zprudka se nadechne a narovná se.
"Chtěl jsem tě vzít třeba do kina nebo na jídlo." ruce mu při slovech sklouznou do kapes od džín. "Kino zní fajn." myslím, že teď vyšel nový horor a já se sama na horory bojím koukat, ale zároveň mě vždy baví ten děj.
Odebereme se tedy k Valentinovi do auta a já si sednu na místo spolujezdce.
Vyjedeme směrem do centra, kde se nachází nákupní centrum.
"A co jsi dělal v Anglii?" zeptám se ho opatrmě. Zatváří se soustředěně. "Byl jsem u rodiny od mámy. Mám tam malou sestřenici, někdy bych vás rád seznámil." jsem velice překvapena a polichocena tím, že přemyšlel nad něčím jako je zájezd do Anglie semnou a seznámení s jeho dalšími příbuznými. "To zní moc hezky. A máš tam i kamarády?" trochu vyzvídám, ale velice by mě zajímalo jestli Valentin měl nějakou holku mezitím, co jsme se neviděli. To by mi určitě ale jen tak neřekl.
"Jo, pár jich tam mám. Většinu času jsem byl ale sám." na vteřinu se na mne podívá, ale pak se vrátí k pozorování vozovky.
"Já taky." řeknu a podívám se na své ruce do klína. Valentin se uchechtne, a tak po něm střelím pohledem. "Co je?" zeptám se zmateně. Leroy na mě pootočí hlavu a udělá na mě svůj klasický ironický obličej. "Našla sis náhradu rychle, velice podprůměrovou." vysměje se mi v podstatě do obličeje. "To nemyslíš vážně. Noah tam pro mne prostě byl když jsi ty odešel! Brečela jsem celé hodiny!" vytknu mu, protože mě úplně vytočil. Tak hrozně moc se mi po něm stýskalo, že ikdyž jsem okolo sebe měla lidi, připadala jsem si sama. "A myslíš si, že já ne? A ty jsi ta, co se semnou rozešla." řekne přísně a volant více stiskne. Na tohle mu nemám moc co říct. Něco na tom byla pravda, ale stále jsem věděla svoje.
"Dobře. Omlouvám se. Můžu ti ale říct, že pro mne Noah neznamenal ani z půlky tolik, co ty. A ještě k tomu se semnou rozešel." Valentin se na mě otočí s jiskřkčkami v očích. Nevím, co z těch dvou informací ho zaujalo více. Valentin dál už nepromluvil, protože jsme začali sjíždět do garáží.
"A na co chceš jít?" zeptala jsem se ho. "Teď vyšel nový horor, na ten bych chtěl jít, jestli se ovšem nebojíš." pootočí se na mě s úšklebkem. Pozvednu bradu. "Ovšem že ne." odfrknu si, ale sama dobře vím, že mě horory stále děsí. "Skvěle." zvolá a vydá se koupit lístky.
K našemu štěstí film začínal hned za deset minut. Chtěla jsem si sama zaplatit lístek, ale Valentin trval na tom, že mi ho koupí on. Dokonce i občerstvení a to už jsem mu mile poděkovala.
Usadili jsme se o chvíli později na našich místech a vyčkávali na reklamy.
Film byl velice děsivý a několikrát jsem se přistihla při schovávání za Valentinovou paží. Tak jako jsem to dělávala doma. Valentin se pousmíval a očividně mu to nevadilo. Když jsme vyšli z kina, držela jsem si zpět svůj odstup. "Jak se ti to líbilo?" zeptala jsem se ho. "Dobrý. Tebe se asi ptát nemusím." ušklíbnul se na mne. "Ha ha." pronesla jsem ironicky. Už jsem mu chtěla vyčítat, že se mi posmívá, ale vyrušilo nás zvonění mého telefonu. Na displeji se zobrazilo jméno Stacy.
"Ano?" dala jsem si telefon k uchu a podívala se na Valentina, který se opřel o zabrádlí nákupního centra a koukal do patra pod námi. "No čau! Kde jsi?" trochu znervózním. Ještě nejsem připravena na dotazy ohledně Valentina když ji teď řeknu, že jsme spolu. "Jsem v nakupáku. Co potřebuješ, Stacy?" optám se ji. "Chtěli jsme jít s ostatníma na bowling. Půjdeš?" nevěděla jsem vůbec co odpovědět. Telefon mi zmizel od ucha a objevil se ve Valentinově dlani. "Čau, Stacy, promiň teď jsem s princeznou já." Valentin se na mne podívá s jiskřičkami v očích a mně z toho zahřeje u srdce. Nemohla jsem si pomoct, ale když jsem s ním zase byla, cítila jsem se úplná. Moje nádechy měly smysl. Prohrábla jsem si vlasy a opřela jsem se o zábradlí vedle Vala.
"Jo, uvidíme se zítra." poté telefon položí a podá mi ho. "Nevadí ji když nedorazíme." mykne rameny a usměje se na mě. "Jak nečekané." uškrnula jsem se. Bylo mi jasné, že je Stacy jedině ráda, že jsme spolu. "Pojď, chci ti to ještě někde ukázat." zamává rukou na znamení odchodu a vydá se k eskalátorům. Atl mě vezme kamkoliv, budu ráda, že jsem hlavně opět s ním.
Nevěděla jsem, kam jedeme, ale cesta netrvala zas tak dlouho. Valentin jel na kraj města, kam jsem moc nejezdila. Zajel před vstup do lesa u pár rodinných domů. Už se setmělo takže les vypadal temně a strašidelně.
"Hodláš mě zabít?" zeptám se Valentina. Ten se na mne klidně otočí. "Kdo ví." mykne rameny a vystoupí z auta. Já tam zůstanu ještě chvíli sedět. Potom se vzpamatuji a vystoupím taky z auta. "Pokud tě já nezabiju první. Jsem nebezpečná." pohrozím mu a zvednu bradu nahoru. "Samozřejmě, že jsi." dá mi ruku na hlavu a rozcuchá mi vlasy. "Leroyi." vykřiknu znepokojeně. Nenávidím když mi někdo cuchá vlasy. Valentin se jen zasměje. Přejde ke kufru a vyndá z něj deku. Následně auto zamkne a vydá se k lesu. Vyrazím přímo za ním. Jdeme lesem asi pět minut v tichu.
"Jak se má tvá máma?" optá se mě. Jsem ráda, že se na to ptá, protože je jediný, kdo mou mámu poznal z mých nýnějších přátel. "Asi dobře. Byla tu naposledy před pár týdny." zapírám se dlaněmi o kolena, protože jdeme mírně do kopce. "A chtěla bych ti říct, že jsem se vídala s Ráchel. Měl by jsi to vědět." hrozně jsem se bála, že se bude zlobit až mu to řeknu a kdybych mu to tajila, tak by se zlobil ještě více. A moje hlava mi říkala, že má nějaké právo to vědět. Valentin se zastavil. Také jsem se zastavila a čekala na jeho reakci. "Já vím. To je v pořádku, doopravdy tě zbožňuje." usměje se na mne a totálně mě dojme. Udělám k němu krok a položím mu dlaň na bok. Zhluboka se nadechne a jeho dlaň se objeví na mém líci. "Děkuji." vyjde z mých úst slabě. "Za co děkuješ, miláčku?" při tom oslovení se mi nahrnou slzy do očí, ale přitom se lehce zasměji. "Za tebe, že jsi se vrátil." pohlédnu mu do očí a můžu v nich vidět také slzy. Mírně se ke mně nahne a políbí mne na čelo. Při tom dotyku se celé mé tělo otřese. Po líci mi steče neposedná slza. "Nechci na tebe vůbec spěchat, spíš bych tomu chtěl dát více času než předtím." pokývnu hlavou, ale vlastně tomu vůbec nerozumím. Po chvilce, co si přehrávám ty slova dokola, mi dojde, že možná myslel, že semnou nechce být. Odkloním se od něj a dám ruku podél svého těla. Valentin se otočí a pokračuje dále v cestě. To doopravdy znamená, že už po mne tolik netouží? Chce se mi plakat ještě více. Vůbec jsem nevěděla, že na mne stále takhle Valentin působí. Musela jsem před ním ale vypadat silně, a tak jsem zahnala slzy a vyrazila za ním.
