Neznámá tvář (Dramione)

Známá vůně

Tak dnes ještě jeden díl. Snad se bude líbit. Budu ráda za jakýkoliv komentář či hvězdičku, děkuji.
Krásný večer
PS: A moc děkuji Agnes-ka159 za její komentáře 🙂
——————————-
"Přeberete nové přísady do elixírů a ke každé přiřadíte štítek s datumem a pak je naskládáte do skladu. Některé z přísad jsou jedovaté, proto si vezmete rukavice. Musím odejít, ale varuji vás, jestli se dnes večer něco stane, dostanete trest do konce školního roku s Filtchem. Rozumíme si?"
Draco pohlédl na Grangerovou, která na sobě měla mudlovské jeansy a jednoduché bílé tílko. Vlasy měla vyčesané do culíku a kolem hlavy jí poletovaly neposedné pramínky vlasů. Měla jemně nalíčené řasy a na rtech měla lesk. Vypadala vlastně docela obyčejně, ale bylo v ní něco, co ho nutilo se na ní dívat. Hlavně proto, že věděl, kvůli komu to dělá. Kvůli němu.
"Ano pane profesore." Přikývli oba.
"Skvělé. Teď se pusťte do práce." Pak odešel.
Hermiona se začala smát.
"Co?"
"To se ti opravdu povedlo. Měla bych být opravdu naštvaná, že s tebou mám opět trest, a to jen tvojí vinou. Pak si ale vzpomenu na Snapea, který se chechtá proti své vůli a..." zavrtěla hlavou a nandala si rukavice. Pak přešla k bedně.
Malfoy se ušklíbnul a napodobil jí. Chvíli vedle sebe pracovali mlčky.
"Jsi v pohodě?" Promluvila po chvíli a zkoumavě si ho prohlédla.
Zarazil se a věnoval jí zvláštní pohled.
"Nestarej se." Zasyčel a ona se zamračila.
"Prostě mi odpověz." Zavrtěla hlavou.
"Co myslíš?"
"Přemýšlela jsem o tvé situaci a myslím, že..."
"Nech toho. Já nemám na výběr."
"Já vím, nechci po tobě, aby si opustil rodinu a přidal se na stranu, která by ti nevěřila. Přesto je tu někdo..."
"U Merlina! Ty jsi ale hodná." Sarkasmus z jeho hlasu doslova čišel.
"Ale je tu někdo, kdo by ti mohl pomoct."
"Grangerová, nech to být."
"Ne Malfoyi! Mysli si co chceš, ale kdybychom válku vyhráli, mohlo by ti to pomoct, abys měl naději na lepší budoucnost než jakou je vlhká plesnivá cela."
"Proč se sakra staráš, hm?"
"Popravdě? Nevím! Samotnou mě to mate. Možná proto, že je pro mě rodina taky na prvním místě a až vypukne válka, vím, že udělám cokoliv, abych je ochránila. Hlavně mám pocit, že se nikdo jiný nezajímá. Nebo možná zajímá, ale nikdo, komu bys mohl popravdě říct, jak se cítíš."
"Jsem Malfoy. Malfoyové se nepotřebují někomu svěřovat."
"Ale taky jsi člověk a lidé se potřebují svěřovat, i když si to nemyslí."
Něco zamumlal a pokračoval v činnosti. Bylo na něm vidět, že se pere se svými pocity.
"Nejsem v pohodě. To chceš slyšet? Kolem mě se teď dějí dost děsivé věci a já... Jsem ve středu zájmů. Nechci to, ale nic jiného mi nezbývá." Hlesl tiše, tak tiše, že ho sotva slyšela.
Neměl ani tušení, proč jí to řekl, ale ulevilo se mu.
"Musíš jít za Brumbálem, Draco." Položila mu ruku na předloktí.
Napjal se. Ne jen proto, že mu řekla, co by měl dělat, ale kvůli tomu, jak ho oslovila. Nenechal se rozhodit.
"Musím?"
"Poslouchej mě, jenom chvilku."
"Jsem si jistá, že Brumbál by věděl, co máš udělat. On je sice trochu..."
"Magor?"
"Zvláštní, ale je chytrý. Věděl by, jak ti pomoct, aby si neohrozil svou rodinu."
"Sakra Grangerová!? Kdy konečně přestaneš strkat ten tvůj roztomilý nosík tam, kam nemáš?!" Pohlédl na ní.
"Jsem smrtijed. Chápeš?" Vytrhl svou ruku z jejího jemného sevření. Vztyčil se nad ní tak, aby jí nahnal strach. Ona ale odhodlaně vystrčila bradu.
"Ale věříš tomu, co to znamená?"
Zůstal na ní tiše zírat. Měl by jí nějak odpovědět. U Merlina! Měl by jí proklít, ale něco v jejích očích otupilo hrany jeho zlosti. Zavrtěl hlavou a pokračoval v jejich trestu. Hermiona si frustrovaně povzdechla a přidala se k němu. Když měli vše roztříděné, posadil se na lavici, sundal si rukavice stejně jako ona a na rtech mu pohrával úšklebek.
"Něco pro tebe mám."
Překvapeně vzhlédla. Z hábitu vyndal malou ampulku a Hermiona překvapeně otevřela ústa.
"To je...?"
"Pansy vymyslela takový malý žertík. Měl jsem ti to podstrčit, abys mnou byla posedlá. Původně to chtěla po Nottovi nebo Blaisovi, ale... Teď to mám já."
"Proč mi to říkáš?"
"Protože nechci, abys mnou byla posedlá."
Hermiona se, i přes absurditu své reakce, zamračila.
"Jo vlastně, já zapomněla. Jsem ošklivá šprtka, co voní jako stará kniha."
"A jasmín." Špitl svévolně.
"Cože?" Nadzvedla obočí a on zavrtěl hlavou. Jeho samotného to překvapilo. Takže odtud je ta vůně?
"Neřeš. Opravdu tě naštvalo to, že ti nechci otrávit mysl? Páni, překvapuješ mě."
"Ne já... Jen..." zakoktala se a uhnula pohledem. Seskočil z lavice a pomalým krokem šel k ní. Začala před ním couvat, až narazila do stěny. Ztěžka se nadechla.
"Ale ač si považovaná za nejchytřejší čarodějku své a možná i jiné doby, pleteš se. Důvod, proč ti nechci podat tenhle nápoj, je mnohem jednodušší."
Byl tak blízko ní. Ucítila jeho vůni a překvapením se jí rozšířily zorničky.
"Protože chci, abys mnou byla posedlá dobrovolně."
Položil ruku vedle její hlavy a ona zamrkala.
"Abys, až budeš sténat moje jméno, měla čistou mysl." Sklonil hlavu a přejel jí nosem po krku. Zatajila dech a ucítila brnění v páteři.
"Nechci, abys za mnou probíhala a říkala, jak mě miluješ. Chci, abys mi to dokázala." Vtiskl jí drobný polibek na čelist. Zachvěla se.
Pohlédla mu do očí. Byly tak temné. Jako bouřkové nebe těsně před tím, než udeří první hrom a objeví se blesk.
"Řekni moje jméno."
"Co..?" Vydechla.
"Znáš ho. Už si ho jednou řekla. Řekni ho znovu." Jeho rozkazovačný tón jí způsobil husí kůži.
"Já..."
"Řekni ho, Hermiono." Jeho rty si pohrávaly s její čelistní a ona nemohla myslet. Pak našel to místečko pod jejím uchem a ona se rozplynula.
"Draco..." zavzdychala jeho jméno a on se usmál.
"Výborně, už jsem se bál, že..."
Zostra na něj pohlédla, vzala jeho tvář do dlaní a umlčela ho polibkem. Jeho rty dopadly na její a pocity, které vysely ve vzduchu, byly skoro hmatatelné. Zavrčel proti jejím rtům a pak se přestal ovládat. Byl dominantní, byl vášnivý a uměl zatraceně dobře líbat.
Zaklel, omotal jí ruce kolem pasu, otočil jí a vyzvedl jí na nejbližší lavici. Roztáhl jí kolenem nohy a vkročil mezi ně. Pohrávala si s jeho vlasy.
"Musíme.. My musíme..." odtáhla se od něj a lapala po dechu. Nepouštěl jí. Naopak jí sevřel těsněji.
"Chvilku to počká." Řekl chraplavým hlasem a přitáhl si její ústa zpět. Byl to tak zatraceně dobrý pocit.

"Zítra dělej, jako bych ti Amortentii podal, ano?"
"Cože?"
"Budeme to hrát, aby si Pansy myslela, že to tak je. Ty tohle dej třeba Nevillovi, ten nepozná, co to je, a řekni mu, aby to přidal třeba do nějakého pití a to já pak dám Pansy."
"To je podlé." Zasmála se.
"Za normálních okolností bych byla proti, ale... Asi máš na mě špatný vliv." Řekla a stoupla si na špičky, aby uložila fazolky dřímalky na své místo. Přistoupil k ní zezadu a položil ruce na její boky.
"Opravdu?"
"No tak! Draco! Musíme to dokončit. Snape se určitě brzy vrátí a asi by nebyl rád, kdyby nás tu takhle našel."
"Vím kde je, nevrátí se dřív jak zítra ráno." Zamumlal do jejího krku.
Uložila přísadu na své místo a otočila se na něj. Měl v očích tak hravý výraz, jako snad nikdy.
"Přivedeš mě k šílenství!"
"Říkal jsem ti, že k tomu nepotřebuji Amorův šíp." Zazubil se.
"Jak víš, že používám jasmínový parfém?"
Nadechl se k odpovědi, ale nic neřekl. Místo toho uhnul pohledem a ona viděla, jak znejistěl.
"To je v pořádku, Draco. Myslím, že to víš stejně, jako já vím, že voníš po cedru a citrusech." Pohladila ho po tváři a on překvapeně vzhlédl.
"Taky jsem to cítila." Přikývla a on se pousmál.
"Je to..."
"Já vím... Taky jsem si nikdy nemyslela, že... Přitahuješ mě, opravdu hodně. Zároveň mě šíleně štveš. Jenomže si nemůžu pomoc. Sobě ne, ale tobě ano."
"Herm..."
"Ne Draco. Žádné Hermiono... Nedopustím, aby si obětoval svůj život za něco, čemu nevěříš."
"Jak víš, že..."
"Kdyby ano, nestáli bychom tu teď takhle, nemyslíš?" Povzdechla si.
"A jak si teď stojíme? Hm?" Šťouchl do ní.
"Já nevím. Opravdu nevím. Přála bych si, aby to bylo jednodušší." Vymanila se z jeho náruče a sedla si na jednu z lavic.
"Mezi námi to nikdy nebude jednoduché." Uchechtnul se a ona přikývla na souhlas.
"Prozraď mi jednu věc, Draco. Myslel si to vážně? To co si říkal o tom, že jsem ošklivá a tak?"
"Co myslíš?" Zasmál se a sedl si vedle ní.
"Baví mě tě vytáčet, víš. Jsi k popukání, když se na mě zlobíš."
"Takže?"
"Když se oblékáš takhle, je na tebe sice lepší pohled, ale ne... Nemyslel."
"Děkuju." Špitla.
"To tě to tak vzalo? Opravdu? I když jsem to řekl já? Myslel jsem, že na mém názoru ti bude záležet nejméně."
"I když si arogantní pako, tak pořád tě tu všichni vnímají jako jednoho z nejatraktivnějších. Většina tady by to nepřiznala, ale skoro každá sní o tom hajzlíkovi Malfoyovi. A já... No moc lidí mi neříká, že jsem krásná. Když jsem se zeptala Rona s Harrym, jestli jim přijdu atraktivní, Harry mlčel a Ron se rozesmál. I když je to iracionální, pořád jsem holka a záleží mi na tom."
"Weasly je kretén, ten by nepoznal hezkou holku, ani kdyby ho praštila po hlavě koštětem." Zavrtěl hlavou a nadzvedl její obličej, aby se mu podívala do očí.
"Nepochybuj o sobě, nikdy. I kdyby ti samotný Brumbál řekl, že jsi k ničemu. Víš co jsem se naučil? Že když proti tobě stojí celý svět, jediná osoba na kterou se můžeš spolehnout, si ty sama."
"Ty ale nejsi sám Draco." Položila si hlavu na jeho rameno.
"Pojďme to dokončit, ať máme ještě chvíli čas na jiné věci." Drcnul do ní a ona se rozesmála.