Neznámá tvář (Dramione)

Tvá známá tvář

Tak a je konec. Moc děkuji všem, kdo to dočetli až sem a hádám, že ještě dneska přidám první kapitolu nové povídky. Věříte, že tohle měla být původně jednorázovka? 😀
————————————-

"Je mrtvý! Harry je mrtvý!" Někdo kolem něj proběhl a on zamrznul na místě. V hlavě mu tepalo. Jestli je Potter mrtvý, znamenalo to, že Voldemort je právě teď zranitelný víc než kdy dřív. Harryho mu bylo líto, ale nemohl si dovolit propadnout smutku nad tím, že vyvolený zemřel. On by to nechtěl. Chtěl by, aby to někdo konečně skončil!
Otočil se a běžel tím samým směrem. Doběhl na nádvoří, kde stáli všichni. Zahlédl Hermionu v davu a snažil se dostat k ní. Slyšel jak Neville promlouvá, zatímco se snažil projít davem a pak zaslechl svoje jméno.
Zastavil se a pohlédl na Voldemorta.
"No chlapče pojď, na chvilku si sešel z cesty, ale teď máš zase možnost se vrátit."
"Draco!" Pohlédl na otce a matku na druhé straně. Jeho otec na něj mával rukou na znamení, že má jít k nim. Ohlédl se za sebe a spatřil Hermionu. Její oči na něm visely a on k ní vyslal krátký úsměv. Pak vykročil směrem k Voldemortovi.
"Já věděl, že se rozhodneš správně."
Draco ale ustal v chůzi, když stál naproti němu. Pohlédl mu hrdě do očí a pozvedl svou hůlku.
"Ale..." výsměch z Voldemorta přímo čišel.
"Jsi stejně ničemný, jako tvůj otec. Myslíš si, že proti mě máš šanci? Že máš šanci proti vlastníkovi bezové hůlky."
"Ta hůlka ti ale nepatří." Pousmál se a švihl hůlkou. Voldemort to nečekal. Neočekával, že by Draco Malfoy sebral tolik odvahy, aby ho odhodil, ale on to udělal. Voldemort teď ležel v prachu na zemi a zuřil. Tu chvíli si vybral Harry. Otevřel oči, seskočil z Hagridovi náruče a přihnal se tam. Davem to zašumělo. Kývl na Draca a pokračoval místo něj.

Bylo po všem. Draco hleděl na své rodiče, kteří stáli v houfu prchajících smrtijedů. Viděl na jeho otci, že neví, co má dělat. Jeho matka se oproti tomu rozeběhla směrem k němu a objala ho.
"Jsem na tebe tak pyšná, Draco!" Zašeptala mu do ucha a on jí stiskl ve své náruči. Poprvé od chvíle, kdy před ním stál Brumbál, kterého měl zabít, brečel. Brečel štěstím a úlevou, že je po všem. Věděl, že ještě nemá vyhráno, ale byl rozhodnutý nést svůj trest hrdě a s úctou.
Vyhledal očima brunetku, která byla v těsném obětí s Potterem, ale její pohled byl přišpendlen k němu. Vyslal jejím směrem úsměv, čehož si všimla jeho matka.
"Běž za ní."
"Děkuji matko, za všechno." Políbil jí na tvář a vydal se jejím směrem. Viděl, jak se Hermiona omluvila Harrymu a vyšla mu vstříc. Stanuli proti sobě a Draco si vložil ruce do kapes, snažíc se působit co nejležérněji.
"Tak Grangerová, je po všem. Díky tobě neshniju ve vězení a teď si můžu jít dál žít svůj život." Řekl zcela vážně.
Hermiona se narovnala, měřila si ho pohledem, než k němu pomalu přistoupila a přitáhla si ho k sobě za límeček košile. I když se opravdu snažil, tam hluboko uvnitř jeho očí viděla ty malé jiskry, které tančily v záplavě modrošedé.
"Vtipné, ale já tě znám Malfoyi, v momentě kdy si půjdeš dál žít ten svůj život sám, skončí to katastrofou." Mrkla na něj a on se ušklíbnul.
"A hádám, že ty víš naprosto přesně, jak tomu zabránit. Ty totiž víš úplně všechno."
"Vidíš, ty jsi taky docela inteligentní. Jistě, že to vím."
"A určitě mi to teď řekneš."
"Nebo tě nechám, ať si na to přijdeš sám." Zazubila se na něj. Vytáhl ruce z kapes a omotal jí je kolem pasu, aby ji k sobě mohl pevněji přitisknout.
"Pro začátek bych tě mohl pozvat na rande."
"Rande? S tebou? To bych se musela asi úplně zbláznit."
"Nedělej si iluze, Grangerová. To už se stalo"
"To je pravda, ale můžeš za to ty. Ty a Snape."
"Snape?"
"Kdyby nám nedal ten trest, tak..." zmlkla, jakmile se Draco rozesmál. Tentokrát na něj hleděla opravdu překvapeně.
"Co je?"
"Ty si opravdu myslíš, že to celé začalo až tehdy? Tak to možná opravdu nebudeš tak chytrá, jak se o tobě povídá."
"Co tím chceš říct?"
"Vlastně jen to, že jsem se rozhodl už dávno, že budeš moje."
"Tak ty ses rozhodl? A co kdybych... mphf." Umlčel jí sladkým polibkem, který jí naprosto vzal vítr z plachet a pak se odtáhl jen tak, aby se jejich nosy dotýkaly.
"Žádné kdyby není, Hermiono. Už jsme jenom my dva. Už žádná maska ani žádné tajemství."
"Jen my dva." Přikývla a přitáhla si ho zpět k polibku, který překvapeně sledoval skoro každý, kdo stál kolem nich, ale jim to bylo úplně jedno.
Hermiono konečně poprvé mohla vidět celou jeho tvář. Už nebyla neznámá. Jakoby konec zpečetil vše a sňal z Draca veškeré stíny. Ten konec zpečetil jejich začátek.