DENÍK ESME ELENOR MORNINGSIDOVÉ

ČÁST VII.

Šly jsme dlouhou chodbou, na konci ní se nacházely jedny velké zlaté dveře, ke kterým Diana mířila. Jakmile jsme přišly ke dveřím, někdo je zevnitř otevřel. Stali u nich dva asgardští strážci, kteří měli na sobě zlaté brnění a v ruce drželi velký oštěp. ,,Tak a jsme tady, odteď bydlíš tady, buď zde jako doma. Tady ti dva budou na tebe dohlížet, dělej jakoby by zde nebyli, já už musím jít, kdyby něco budu na stráži na hradbách." Rozloučila se Diana a odešla. Uprostřed pokoje se nacházela obrovská postel z tmavého dřeva, za ní se byly velké skleněné dveře, které vedly na balkon. Když jsem chtěla na něj vyjít, jeden ze strážců mi zastavil. ,,Bohužel musíte zůstat uvnitř paláce, je mi to líto, princezno." Řekl jeden ze strážců, poslechla jsem ho a nevyšla ven. Posadila jsem se na postel, věděla jsem, že to pár dní zavřená vydržím, ale pár dní to nebude, může to být klidně i desítky let. ,,A budu se moc někdy venku projít?" Zeptala jsem se strážců, ale ty zůstali ticho, ani se nepohnuli. Povzdychla jsem si a lehla si do péřových peřin. Strávit desítky let v jednom stejném pokoji, ten pocit mi ničil zevnitř, nesnášela jsem být někde vězněná, možná jsem byla v bezpečí, ale ne spokojená. Nevěděla jsem co se děje kolem mě, co se stalo ostatním, Gabrielovi, tatínkovi..
Každý den byl stejný, ráno se probudit, sníst snídani v pokoji, potom se chvíli učit, pak mít můj volný čas, nebo tomu tak říkali, já bych to tak nenazvala. V poledne se naobědvat, potom nějaká ta četba a zase spát, a stále dokola. Před pár dny to bylo dva roky, co sem tady. Chybí mi moji blízcí, chtěla bych aby všechno už skončilo, ať se Damon vzdá, a je zase klid, jako to kdysi bývalo.
Byl temná noc, ležela jsem na posteli a vzpomínala na ty časy, kdy jsem si užívala. Na tu dobu strávenou s Gabrielem. Chtěla jsem ho zase vidět, zase se na něj naštvat. Zavřela jsem oči, a cítila jak mi po tvářích tečou slzy. Nechtěla jsem tady už delší dobu být, chtěla jsem jít domů. Posadila jsem se na postel, všimla jsem si, že oba dva strážci mají zavřené oči. Musela jsem té chvíle využít, jenom kdybych vyšla na chvíli ven, i ta chvilka by mi stačila. Potichu jsem se zvedla. Popadla jsem kožený batoh, vzala si do něj pár potřebných věcí, a vypařila se z pokoje. Překvapivě jsem ani jednoho ze strážců nevzbudila. Pokračovala jsem dlouhou chodbou, teď v noci byla tak tmavá a strašidelná. Když jsem se blížila do haly, slyšela jsem dva mužské hlasy se o něčem dohadovat. Proto jsem zpomalila, schovala jsem se za zlatý sloup a podívala jsem se kdo se v hale nachází. Zahlédla jsem Lokiho a toho druhého jsem neviděla, ale ten hlas mi byl povědomý. ,,Pojď někam jinam, tady by nás mohl někdo slyšet." To byla poslední věta, kterou vyslovil Loki a pak oba dva odešli pryč. Zajímalo mi, s kým to asi mluvil, ale kdybych je pronásledovala určitě by mi chytli, a byla bych zde zavřená dalších pár let. Prohlédla jsem halu jestli se zde nikdo nenachází, jakmile jsem zjistila, že je čistý vzduch, mířila jsem to přímo k hlavním dveřím. ,,Ale kampak, je docela pozdě, nemyslíš, Esme?" Ozval se mužský hlas za mnou. Pomalu jsem se otočila, stál tam Loki s mužem, který měl přes sebe plášť s kapucí, nešlo mu vidět do obličeje. ,,No.." Než jsem stihla něco říct, muž začal mluvit. ,,Myslel jsem, že víc posloucháš, a ty chceš utéct?" Muž se ke mně přiblížil. ,,Chtěla jsem jen na čerstvý vzduch." Odpověděla jsem mu. ,,A k čemu ten batoh?" Zeptal se muž a vytrhl mi batoh z ruky. ,,Vždyť víš, že by tě to nevyšlo a stejně by tě chytili.. Esme, měla si to promyslet, drobet líp." Řekl Loki a pousmál se. ,,Vyrostla jsi.." Řekl tiše muž. ,,Už nejsi ta malá holka, jako si tě pamatuju.." Dodal a vrátil mi batoh. Otočil se ke mně zády. ,,Brzo si pro tebe přijdu to tě slibuju.." Řekl muž a šel k Lokimu. ,,Tat.." Nenechal mi ani dokončit slovo. ,,Pssst... Buď hodná, a běž si lehnout. Já něco vymyslím." Loki otevřel dveře, které vedly k Ódinovi a pustil dovnitř tatínka. Najednou do haly přiběhli moji strážci, celí udýchaní. ,,Tady jste, už jsme se lekli, že jste utekla." Řekl jeden z nich, chytli mi za ruce a odvedli do pokoje.
Lehla jsem si do své postele a nedokázala jsem zavřít oči, stále jsem přemýšlela, co zde tatínek dělá. Po chvilce někdo zaklepal na dveře, jeden ze strážců je otevřel, stál za nimi tatínek s Ódinem a Dianou. ,,Nechte nás o samotě." Nařídil Ódin strážcům, ti okamžitě odešli z pokoje. Tatínek si sundal plášť a položil ho na postel. Podívala jsem se mu do obličeje a nemohla jsem si nevšimnout jeho obrovské jizvy přes oko. Nemohla jsem z něj spustit oči. ,,Stalo se něco, Esme?" Zeptal se. ,,Co se ti stalo?" On se jen pousmál a posadil se vedle mě. ,,Nechci tě to říkat.. Možná by jsi mi ani nevěřila.." Řekl slabým hlasem tatínek. ,,Já tě budu věřit, řekni mi to." Usmála jsem se na něj, on mi chytil za ruku a povzdychl si. ,,No dobře.. víš jde o Gabriela.." Zhluboka se nadechl a pokračoval. ,,Vzal si ho Damon do své moci.. takže je teď na jeho straně.. a v jedné z bitev jsme se střetli mi dva, j á a Gabriel.. a on mi.. jak to říct, vyškrábl oko.. Ale on za to nemůže, neví co dělá, ovládá ho Damon, takže mu to neměj za vinnu." Vstal z postele a šel k oknu. ,,To nemůže být pravda.. Proč zrovna jeho?! Musíme mu pomoc.." Otočila jsem se na tatínka, který se stále díval z okna. ,,Já se snažil.. ale dochází mi síla, Esme.. Potřebuju tě.. Musíš mi pomoc." Podíval se na mě. ,,Ty chceš ode mě pomoc?!" Vyskočila jsem na nohy a přiběhla k němu. ,,Jsi moje poslední naděje.. Musíme za někým dojít.. a ty půjdeš se mnou ano?" Řekl tatínek a usmál se na mě. ,,Půjdu, udělám všechno co bude v mých silách. Musíme ho zachránit." Zasmála jsem se. ,,A samozřejmě i maminku.." Dodala jsem. ,,Mám pocit, že už je pozdě.. Tu už nezachráníme, on je mladý a silný, silnější než já.." Viděla jsem na něm jak slábne, on vždy byl pro mě ten nejsilnější a nejlepší muž na světě, a teď když ho vidím po delší době, tak je zesláblý, smutný. ,,My ho zneškodníme neboj." Chtěla jsem ho podpořit, on mi objal. ,,Jsem rád, že tě mám.." Řekl tiše.
Sbalila jsem si všechny své věci a šla jsem se rozloučit se všemi. Přišla jsem do haly, kde již všichni čekali. Odchytil si mi Loki a šel se mnou stranou. ,,Nikam nechoď.. vím co se stane.. musíte oba dva zůstat tady." Řekl vyplašeně. ,,I kdybych měla zemřít musím někoho zachránit, komu to dlužím." Vytrhla jsem se mu z ruky. ,,Doufám, že se někdy uvidíme." Řekla jsem. ,,Já tě varoval.. Já se ukážu, když mi budeš potřebovat." Usmál se, já jsem se otočila a šla k tatínkovi. ,,Tak ty už odcházíš.." Řekl Ódin, já jsem přikývla. ,,Doufám, že se ti u nás líbilo, oba dva jste u nás vítáni, Damiáne, ty mi slib, že si dáš na sebe pozor, byla by tě škoda.." Podívala jsem se na tatínka, který pouze přikyvoval a usmíval se. ,,Kdyby jste potřebovali pomoc, jsme vám k službám." Řekla Diana, jakožto vůdkyně valkýr. ,,Děkujeme, bohužel se nemůžeme zdržet déle, čekají nás povinnosti.." Řekl tatínek, nasadil kapuci, chytl mi za ruku a šel k bráně. ,,Kam jdeme?" Zeptala jsem se. ,,Za našimi příbuznými." Odpověděl tatínek.
Vyšli jsme ven, kde na nás čekal již Patricius a Rave. ,,Tady je ta naše holka, ty jsi ale vyrostla, jsi to ty Esme?" Zasmála se Rave. ,,Chyběli jste mi." Přiběhla jsem k nim a objala je. ,,Dame, je všude.. Po cestě jsme potkali Běsi.. a další jeho oběti.. Možná se tam dolů ani nedostaneme.." Řekl Patricius. ,,Viděli jste Gabriela?" Vložila jsem se do jejich konverzace. Oba dva zakroutili hlavou. ,,Toho má u sebe.." Dodal Patricius. ,,Musíme to zvládnout, nic jiného nám nezbývá.." Řekl tatínek a šel dál. ,,Jdeme Esme." Podala mi ruku Rave.
Po cestě mi Rave vysvětlila, že musíme jít pěšky, protože máme menší šanci, že by nás Damon našel. Čekala nás dlouhá cesta, všichni jsme šetřili síly, kromě tatínka, ten nám utíkal. Po pár hodinách jsme ho přemluvili, že bychom mohli zastavit. ,,No dobře, ale jen chvilku, nemáme tolik času, abych se tady povalovali.." Řekl nervózně. Posadila jsem se na suchý pařez, Rave se šla zchladit k potůčku. ,,Proč je tak nervózní?" Zeptala jsem se Patricia. ,,Přišel o svoji lásku.. myslím si, že zrovna ty by jsi ho měla pochopit.." Podíval se na mě. ,,Jak to myslíš?" Zčervenala jsem. ,,Já vím, co cítíš ke Gabrielovi.. Já to poznám.." Zasmál se. ,,Nesmíš to nikomu říct, slib mi to.." Patricius se usmál a zakroutil hlavou. ,,Esme.. Ty mi zase slib, že kdybychom mu nepomohli, tak to necháš být.. víš že je to možné." Přikývla jsem a sklopila hlavu. Dívala jsem se na zem a viděla jsem jak se třese. Otočila jsem se na tatínka, ten se rychle rozeběhl k nám. ,,Musíme pryč. Rychle!" Zakřičel, popadl mi do náruče a běžel se mnou pryč do lesů. ,,Co se děje?!" Křičel na nás Patricius. ,,Běsové, to se děje, oni o nás ví.." Zakřičel na něj tatínek. ,,Neboj se." Řekl tatínek. Jakmile jsme se dostali do hustého lesa, tatínek zastavil a položil mi na zem. Rave a Patricius nás doběhli. ,,Na to, že tě síla docházíš, běháš pořád rychle.." Řekla udýchaně Rave. ,,Chci jen ochránit poslední věc, na které mi záleží, ty by jsi to taky udělala. Teď musíme jít, Damon o nás ví.. A stačí minuty a může nás dostat." Řekl tatínek a chytl mi za ruku.
Po cestě jsme se nebavili, bylo ticho, pouze jsme zaslechli šustění listů, křupnutí nějaké té větvičky, nebo malý potůček, který vedl podél cesty. Jakmile jsme došli k velkému černému jezeru, věděla jsem, že se už blížíme k domovu. Byli jsme ve Světě ztracených. ,,Co teď?" Zeptala se Rave. ,,Počkej, tady by to někde mělo být." Odpověděl ji tatínek a prohledával každý strom. ,,Mám to!" Zakřičel a zatáhl za větev. Vedle stromu se otevřela brána, tatínek se na mě usmál a podal mi ruku. ,,Pojďte, mám takový pocit, že nás něco sleduje..." Řekl Patricius. Prošli jsme branou, ta se hned za námi zavřela. ,,Kam to jdeme?" Zeptala jsem se. ,,Za mocnými bohy." Odpověděl mi tatínek.
Šli jsme po dřevěném mostě, kolem nás tekla láva, všude byl oheň a před námi se nacházely obrovská zlatá vrata. Tatínek k nim přišel blíž a zaklepal. ,,Kdo tam je?" Ozvalo se za vraty. ,,Damián Asmodeus Morningside." Odpověděl tatínek. Vrata se začaly pomalu otevírat. Za nimi se nacházela obrovská místnost s mnoha křesly. Jakmile se vrata zavřeli vyskočil před nás malý goblin. Goblin je zlá bytost malého vzrůstu, většinou mají špičaté uši a ostré zuby, bývají oblečeni v kůžích a většinou jsou špinavý a zanedbaní, jsou hbití a i přes svoji výšku jsou poměrně rychlí. ,,Koho hledáte?" Zeptal se tatínka. ,,Přišli jsme požádat o pomoc.." Odpověděl mu. ,,Hahah." Začal se nahlas smát, ten smích byl otravný. Tatínek to už nevydržel a chytil goblina za jeho koženou vestičku. ,,Řekni mi kde je Hádes."