Zrádné srdce

8.

Dneska ho trénink opravdu nebavil. Ležel na zvlhlé zemi a snažil se popadnout dech. Šedobílý učedník na něm stál celou vahou a přední tlapou mu bořil obličej do hlíny. Uběhlo už několik dní a počasí se úplně změnilo. Období zelenolistí přecházelo v období spadaného listí. Častěji pršelo a bouřky nebyly nic výjimečného. Vítr se začal ochlazovat.

Stínek zahrabal zadníma nohama a snažil se protivníka ze sebe shodit, ale nebylo mu to nic platné. Vlkotlapka byl oproti němu zkušenější a mohutnější.

„To stačí vlkotlapko.“ Ukončil souboj Tornádo. „Vedl jsi si dobře.“Pochválil ho učitel a šedý učedník se dmul pýchou. Slezl ze Stínka a ten se mohl konečně nadechnout.

„Jen aby ti to nestouplo do hlavy,“ pokáral ho Tornádo. „Zameškal jsi dlouhý čas, který jsme mohli využít pro trénink, takže nesmíme teď polevit.“

„To byl skvělý chvat,“ ozval se černobílý kocour, který sledoval zápas opodál. „Vedl jsi si moc dobře Vlkotlapko!“

Stínka bodlo u srdce, když jeho vlastní učitel chválí jiného žáka. Déšť se hrdě díval na svého syna a Stínka si nikdo nevšímal. Ten se vyškrábal na všechny tlapky a pokusil se z kožíšku vytříst všechnu vlhkost a bláto, které se mu nalepilo na krátkou srst.

Bylo to už několik dní, kdy Stříbrný měsíc odvolal svůj trest a Vlkotlapka s Kometkou mohli pokračovat v tréninku. Podmínkou ovšem bylo, že v rámci přátelských vztahů budou Stínek a Vlkotlapka trénovat společně, aby se prohloubil jejich duch pro spolupráci. To co se Stříbrnému zdálo jako dobrý nápad, bylo pro Stínka utrpením.

Na čumáček mu spadla dešťová kapka. Zatvářil se kysele a oklepal se.

„Vypadá to, že se sem blíží další déšť.“ Poznamenal Tornádo. „Raději se vydáme zpět do tábora, než nám promoknou kožichy.“

Trojice kocourů se vydala směrem k táboru. Stínek se ani nepohnul. Měl skleslou náladu, ale srdce mu poskočilo, když se jeho učitel zastavil a pohlédl na něj.

„Příště to snad bude lepší.“ Pronesl pouze a pak uháněl za ostatními směrem k táboru. To bylo vše.

Stínek zlostně sekl tlapkou po trsu trávy, která rostla vedle něj. Jak se má sakra zlepšit? Proti Vlkotlapkovi nemá šanci. Zkroušeně si povzdechl a vydal se do tábora. Déšť začal nabírat na síle.

V učednickém doupěti jeho nálada nevzrostla. Učednice si nadšeně povídaly o dnešním lovu. Kometka se učila dobře, takže její pozdější trénink rychle dohnala. Vlkotlapka hrdě pochodoval po doupěti a předváděl své bojové skoky a chvaty.

„Prcek proti mě neměl nejmenší šanci!“ Mňoukl vítězoslavně a všechny tím rozesmál. Dokonce i Jiskřička se ušklíbla, ale pak se na Stínka omluvně zadívala.

Od té doby, co skončil trest, se všichni chovají jakoby nic. Kometce se očividně ulevilo, že se může zapojit k ostatním učedníkům a Vlkotlapka dělal, jakoby se žádný incident s řekou ani nestal. Stínkovi z toho bylo zle.

Nechtěl si to připustit, ale opravdu byl, proti ostatním učedníkům drobnější. V lovu mu to nevadilo. V tom byl dobrý, ale boj byl pro něj neřešitelný oříšek. Jak má porazit soupeře, který je větší a silnější než on? A ještě k tomu, když mu jeho vlastní učitel nepomáhá v tom, aby se zlepšoval.

Učedníci se o něčem radostně bavili, ale Stínek si jich nevšímal. Lehl si ke vchodu do doupěte a díval se, co se děje v táboře. Zrovna dorazila hlídka. Dnes ji vedla jeho matka. Lilie se okamžitě vydala podat hlášení svému druhovi do velitelského doupěte. Nevypadala naštvaně, ani rozrušeně, takže se zřejmě kolem území nic nedělo. Vypadalo to, že období spadaného listí bude dost nudné.