Zrádné srdce

10.

Havran funěl pod Vlkotlapkovou tíhou. Stínek moc dobře věděl jaký to je pocit. Věděl také, že proti učedníkovi nemá nejmenší šanci. Ale nedalo se s tím nic dělat. Krev mu začala bublat vztekem, když viděl kamaráda v nesnázích. Už nechtěl, aby bitku kdokoliv zastavil. Chtěl se tomu parchantovi zakousnout do kožichu.

Pustil měsíček na zem a s bojovým vřískotem se vrhnul na šedého kocoura. Vrazil do něj z boku a svalil ho tak z Havrana dolu. Neměl ovšem dostatek síly, aby Vlkotlapku uzemnil. Ten se zapřel zadníma nohama a srazil Stínka těma předníma.

Situace se opakovala. Dusil ho písek a bez jakéhokoliv efektu hrabal zadníma tlapkama.

„Převal se na bok!" Ozvalo se z druhé strany řeky. Stínek šlehl pohledem po hlasu a uviděl Kostispára, jak souboj se zájmem pozoruje.

Rozhodl se, že poslechne ohnivého válečníka a vší silou se převalil na pravý bok. Tím rozhodil Vlkotlapkův postoj a ten zavrávolal. Byl to je mžik, když sebou Stínek mrsknul a vymanil se tak z protivníkova sevření. Odskočil o kus dál a popadal dech.

Vlkotlapka podrážděně zasyčel a vyrazil opět na druhého učedníka. To se mu ovšem nepodařilo, protože do něj z boku vrazil Havran. Šedý kocour se pokusil udržet rovnováhu, ale klopýtnul a v sypkém písku se mu rozjely zadní nohy, takže se zpola posadil.

„Oběhni ho a skoč mu na záda!" ozval se opěk Kostispárův hlas.

Normálně by to nemohlo fungovat, protože by Vlkotlapka věděl k čemu se Stínek chystá. Ten byl však vyveden z míry, jak se dokáží jeho protivníci ubránit a žádný křik nezaregistroval.

Stínek ho pár rychlými skoky oběhl a skočil mu na záda. Zaryl drápy do huňaté šedě srsti a tesáky se chytil za kůži na hřbetě. Vlkotlapka překvapeně zavřískal a začal sebou máchat ze strany na stranu, aby drobného kocoura schodil.

To co se zdálo jako slabina, se nyní stalo výhodou. Tím, že byl Stínek tak lehký, se mu dařilo úspěšně zústat přichycený na protivníkovi. Vlkotlapka sebou chvíli máchal ze strany na stranu, ale nebylo mu to nic platné. Nakonac se vymrštil do vzduchu a převalil se na záda.

Stínek si tohoto pohybu všimnul, ale nestačil dost rychle zareagovat. Pustil se, aby se stihl odkulit na stranu, ale nebyl dost rychlý. Tělo druhého učedníka na něj těžce přistálo, až zalapal po dechu.

Vlkotlapka na nic nečekal. Opět získal převahu. Překulil se na břicho a přitisknul Stínka zádami k zemi. Ten se pokusil soupeře zkopnout, ale neměl na to dost síly. Náhle ucítil prudkou bolest na pravém uchu. Vlkotlapka se mu zakousl do ucha! Tohle už nebyla bitka. Tohle už zašlo až moc daleko.

Vlkotlapka udělal prudký pohyb a natrhnul Stínkovy špičku ucha. Z šedého učedníka byla cítit krvežíznivost a zuřivost. To Stínka donutilo jednat. Vytasil drápy a seknul Vlkotlaku po tváři. Ten bolestně zařval a ustoupil na stranu.

Stínek potřásl hlavou, až se krvavé kapky rozprásily po písku okolo. Zahleděl se na protivníka. Ten měl přes čumák škrábanec a zlostně se na Stínka díval.

„Tak a dost vy dva!" Ozval se rozhněvaný hlas od lesa.

Všichni tři kocourci se podívali po hlase. Stál tam nasupený Tornádo a trochu vyděšený Déšť. Černobílý kocour se rozeběhl ke svěmu synovi.

„Není ti nic, Vlkotlapko?" Kroužil okolo učedníka a pozorně si ho prohlížel. Když si všiml škrábance na čenichu ze kterého se řinula krev, pohlédl rozzlobeně na Stínka. Pak si však všiml jeho ucha a zatvářil se zmateně. Nevěděl na koho má být naštvaný víc. Na svého učedníka a nebo syna.