Zrádné srdce

13.

Stínek seděl před léčitelským dpupětem a pozoroval tábor. Všechny kočky vzrušeně debatovaly a vzduchem bylo cítit napětí. Kulatý měsíc pomalu stoupak k obloze a jeho klan se chystal na klanové shromáždění. Stínek už nebyl na shromáždění, ani nepamatoval. A vzhledem k tomu, že byl nervózní z tolika koček a musel být v blízkosti řeky, které se tolik bál, mu to ani nevadilo.

Stříbrný náhle vylezl z velitelského doupěte a vyšplhal po spadlém kmeni, aby na něj všichni viděli.

„Ať se všechny kočky, které jsou dost staré, aby si ulovily vlastní kořist, dostaví pod Liščí kámen na klanové shromáždění!" Zahřmělo jeho mňouknutí po táboře.

Všechny kočky se k němu překvapeně otočily. Stínek zastříhal ušima. Chce jim Stříbrný ještě něco sdělit než odejdou? Nevybral si na to zrovna vhodnou chvíli. Takhle dorazí na shromáždění pozdě. Všiml si, že některé kočky nervózně přešlapují.

„Nepočká to po shromáždění?" Zeptal se podrážděně Jizva. „Klany na nás budou muset čekat."

„Tak ať počkají!" Namítl velitel vyzívavě. „Však jim kožichy neumrznou."

Jizva zablýskl očima, ale byl potichu. Velde něj seděla Jiskřička a nervózně hnětla trávu předníma tlapkama.

„Máme tu záležitosti, které musíme vykonat," prohlásil velitel. „Vlkotlako a Mokřinko, předstupte."

Táborem se prohnalo nadšení. Je to jmenování válečníků! Tornádo to v doupěti také uslyčel a vykulhal ven. Sedl si vedle Stínka a každý chlup na těle se mu dmul pýchou, když viděl, jak se dav rozestupuje a dělá místo dvěma kočkám, které mířily ke kmeni. Jeho učedník bude jmenován na válečníka.

„Já, Stříbrný měsíc, velitel Bouřlivého klanu promlouvám k Hvězdným předkům. Doporučuji vám tyto dva učedníky, aby se přidali do řad válečníků." Stříbrný seskočil dolů. Nejdříve se podíval na Mokřinku. Bíločerná kočička zářila štěstím.

„Vážím si tvé oddanosti a rozvážnosti. Nechť tvé kroky vedou hvězdní předci a z moci mě svěřené ti dávám tvé válečnické jméno. Od této chvíle tě budeme nazývat Mokřinou." Stříbrný se jí dotkl čumáčkem na hlavičce a ona mu uctivě olízla rameno.

„Mokřina! Mokřina! Mokřina!" Znělo táborem. Mladá válečnice ustoupila stranou, aby udělala místo pro svého bratra a s ocasem vysoko k nebi se vydala k Jiskřičce, které zářili oči radostí z toho, že se její přítelkyně stala válečnicí.

Stříbrný se otočil na kocourka. „V boji proti Ohnivému klanu jsi prokázal svou věrnost a kuráž. Tvá síla poslouží klanu dobře. Od této chvíle, nechť tě vedou předci. Od této chvíle se budeš jmenovat Vlkošed." Prohlásil velitel a dotkl se válečníka na hlavičce. Vlkošed mu olízl rameno stejně jako jeho sestra.

„Vlkašed! Vlkošed! Vlkošet!" Hromoval dav koček a mladý válečník, div se neudávil pýchou.

Stínek provolával nová jména s ostatními a nemohl si nevšimnout, že Tornádovo volání, vedle něj, Vlkošedova jména přeřvalo všechny ostatní. Alespoň měl lepší náladu.

Stříbrný opět vyskočil na kmen a hlasitě zamňoukal, když se klan přesouval k východu.

„Ještě strpení. Jmenování ještě neskončilo!" Všichni se na něj překvapeně podívali a vrátili se ke kameni.

„Mám tu ještě jednoho učedníka, který si zaslouží vejít do řad válečníků." Oznámil a všichni se po sobě nechápavě podívali.

„Stínku, prosím předstup." Vyzavl velitel zraně ného kocourka a ten jen zmateně vykulil oči.