Zrádné srdce

2.

Když ceremoniál konečně skončil, spadl Stínkovi kámen ze srdce. Nic se nestalo. Necítil se jinak. Byl to pořád on. A teď se konečně bude moci zapojit do klanu. Už z něj není to malé vychrtlé kotě. Teď je z něj učedník a udělá vše pro to, aby nezklamal. Jeho výcvik ještě ani nezačal, ale už teď se cítil silnější. Bylo to možná kvůli jeho novému jménu. Tomu, které mu vybral jeho otec. Podíval se k Liščímu kameni, kde zrovna seděl jeho Stříbrný s matkou. Vesele si něco povídali a smáli se u toho. Několikrát stočili pohledy jejich směrem a Stínkovi bylo jasné, že mluví o nich. Jeho sestry, které seděli vedle něj byly nadšením bez sebe.

„Dneska ani snad neusnu!" radovala se Kometka.

„Hned zítra třeba začneme s výcvikem!" přidala se k ní Jiskřička nadšeně.

Lilie domluvila se Stříbrným měsícem a ladnou chůzí se k nim vydala. Pod vousky se šťastně usmívala. Ostatní kočky už se rozešly po svých záležitostech a už si jich nevšímaly. Stínkovi to v nejmenším nevadilo.

„Tak moje chlupaté kuličky tak rychle vyrostly." Posteskla si Lilie a olízla Kometce ouško. Ta se od ní odtáhla a zaujala útočný postoj. Tedy tak si ho alespoň představovala.

„Žádné chlupaté kuličky! Budoucí válečníci!" prskla zrzavá mourka na matku, ale hravě se u toho smála.

„Tak to jsem si toho tedy nevšimla!" Dráždila jí matka a postavila se do opravdového bojového postoje.

Stínek na ně zamyšleně hleděl. Věděl, že je jeho matka válečnice a to velmi schopná. Vynikala hlavně v lovu, ale nikdy si tuto něžnou kočku, která mu láskyplně čistila kožíšek, nedokázal představit, jak trhá nepřátelské kočce ucho, nebo jí drápy drásá srst. Uvědomil si, jak málo toho o životě válečníka ví. Jasně, slyšel nějaké historky o statečných válečnících, ale co to doopravdy znamená stát se jedním z nich, pro něj bylo stále záhadou.

Kometka se odrazila a skočila na svou matku. Lilie jí hravě odstrčila na stranu a začala se s ní packovat.

„Nechte si nějakou energii na zítřek," zaslechli vedle sebe hlas Ševela, který je pobaveně pozoroval. „Můžeš na chvíli Lilie? Potřebuji, aby šel někdo na noční hlídku. Vím, že se těšíš,až se vrátíš do válečnického doupěte, ale Křemenovi není dobře a je teď v léčitelském doupěti." Protočil zástupce oči v sloup."

„To určitě." zamručela pobaveně Lilie a lupla pohledem kamsi ke kraji tábora. Stínek sledoval její pohled a všiml si jednoho vzdáleného doupěte, ze kterého právě vybíhal černý kocourek s šedým bříškem. Byl to Havran. Stínek si ho pamatoval ještě ze školky, než se z něj stal učedník léčitelky. Měl ho ze všech Soviných koťat nejraději.

„No je to jeho boj, povzdechl si," Ševel a Stínkovi se zdálo, že v jeho pohledu zahlédl zachmuřený stín. „Měsíčnice je vlídná, ale někdy neví co si s takovým tvrdohlavcem má počít."

Lilie po něm střelila zamyšleným pohledem a pak se usmála. „Neboj se Ševeli. Měsíčnice si s ním poradí. Ví co znamená její pozice a jaké za to musí nést omezení. A jestli bude Křemen hodně dotěrný, tak mu Jizva vypráší kožich!"

To Ševela pobavilo a lehce se usmál. „Myslím, že to nebude potřeba." Měsíčnice se o sebe postará sama."

Lilie se uklonila a pak se spokojeně podívala na svá koťata. Kometka se začala cvičně prát s Jiskřičkou. Pak se otočila a odběhla k hromadě s úlovky, aby na hlídku nabrala potřebné síly.

Ševel tam zůstal s nimi. Pozoroval dvě kočičky jak dovádějí. Vesele se na ně usmíval, ale Stínek si všiml, že má smutné oči.

„Tak vy nezbedové." Promluvil nakonec. „Zítra máte velký den, tak se na to jděte pořádně vyspat. Už vyšla první hvězda." Pohlédl na nebe a jednu hvězdu, která tam jemně svítila. Šero ještě nebylo takové, aby zářila jasně, ale byla tam. „Tak pojďte."