Moje Veličenstvo

▫️17▫️

Pohled Anny:

Po pár dnech cesty jsem se od ostatních oddělila. Šla jsem si svou cestou, i když říkali, že mě království potřebuje, ale chci si najít svou cestu ke svým vzpomínkám a do toho království také. Je to hrozný pocit zapomenout, kým člověk je. Z jejich informací vím pouze, že jsem byla velitelem stráží na hradě, dříve předtím osobní strážkyně královny. Při této myšlence mi nějak divně zašimralo v břiše. No dále otec je nějak významně postavený člověk a jsem prý velice statný voják. Cesta bude dlouhá.

Pohled Evelyn:

Manžel stále dobývá a já tu řeším různé smlouvy a papírování. Stála bych konečně o něco zábavného, ale s miminkem se toho moc dělat nedá. ,,Královno naši vojáci jsou zpět!" Do pracovny mi vtrhl jeden ze služebných. Rychle jsem vstala a konečně vysvitla naděje na to, zase vidět Annu. ,,Je mezi nimi i velitelka stráží Anna?" Šla jsem k němu a čekala na velice rychlou odpověď. ,,Bohužel ne, má paní, ale prý s nimi byla, ale vydala se jinou cestou. Nic si nepamatovala." A naděje jsou pryč. Ani mě si nepamatuje? Naši lásku? ,,Vyslechněte je pořádně a vyšlete pár lidí ať ji najde. Teď jděte. Chci být sama. A tohle předejte pro zatím novému veliteli stráží, Anny otci." Předala jsem mu dopis a zase jsem si sedla. 

Chci zábavu. Vyhlásím třeba turnaje a pozveme baviče. Chci myslet konečně na něco jiného než na Annu a jak se mi změní život s miminkem. To je velice dobrý nápad. Začala jsem hned sepisovat pozvánky a zprávy pro trubače. ,,Asi bych měla pozvat i manžela, ať to není tak divné." Co ten asi tak dělá? Určitě se baví se svými milenci, užívá si života a hlavně nemusí být těhotný. 

Ať už jsi venku maličký a ušetříš mě tohoto trápení s velikým břichem, ani na koně jít nemohu. Bez Anny jsou dny moc dlouhé.

O dva týdny později:

Pohled Anny:

Turnaj? A v tom království, odkud jsme byli uneseni? Zítra? Tohle beru jako znamení, abych se tam vrátila podívat a třeba mi něco pomůže přivést mé myšlenky zpět. Mám nápad. Potřebuji koně, meč, luk a toulec šípů a brnění. Před nějakou dobou jsem došla do jedné vesnice, kde mi dali práci i střechu nad hlavou. A to zrovna v kovárně, takže nějaké ty věci nebudou problém.  Zajdu za mistrem a určitě mi rád pomůže.

,,Alfréde. Mám pár proseb. Víte, jak jsem vám říkala, že jsem přišla o vzpomínky, tak možná budu mít to štěstí je dostat zpět, ale potřebovala bych něco od vás. Koně, brnění, meč, luk a toulec šípů. Vše vám zaplatím nebo aspoň část, pak vám slibuji, že bych přijela zaplatit zbytek, ale potřebuji ještě dnes vyjet." Koukala jsem na menšího statného staříka, který zrovna na něčem pracoval. ,,Ale jistě Anno. Moc jsi mi tu pomohla, dala mi to tu do pořádku. Bude mi stačit polovina zlatých, zbytek neřeš. Do večera to bude. Věříš tomu, co jsi ukovala?"

Za ty dva necelé týdny mě toho dost naučil, tak jsem jen přikývla. ,,Výborně, tak si vem ten meč, co je tamhle na stěně. Večer přijď pro zbytek." Usmála jsem se na něj vřela a objala jsem ho. ,,Moc vám děkuji." Popadla jsem meč a šla jsem si zabalit věci. ,,Už jedu Fiorne."