Budík mi zazvonil v 7:50. Takhle krásně jsem se nevyspala, ani nepamatuji. Postel byla měkká a teplá, ani se mi z ní nechtělo. Ale dnešek měl být dlouhý a já se na něj potřebovala připravit. Uvařila jsem si tedy kávu a v 8:45 jsem již byla na cestě do centra, tentokrát bez krosny.
Přímou čarou jsem došla k parku Altonaer Balkon, kde lidé venčili psy. Parkem jsem prošla k jiné pěší trase a podél řeky jsem došla k přístavu a v 9:30 jsem dorazila k Landungsbrücken. Posadila jsem se na dřevěnou lavičku a dívala se na lodě. Zde nastal první problém na mé cestě. Již od včera mě bolel levý kotník, asi jsem špatně našlapovala a navíc jsem měla na tu nohu zátěž. Ovšem dnes se mi ke kotníku přidalo levé koleno a chůze mi šla hůř. Po cestě k námořnickému muzeu jsem oddechovala bolestí, ale našlapovat jsem mohla. Naštěstí jsem zjistila, že kousek ode mě se nachází Rossmann, tak jsem si tam koupila obvazy (a jednu rtěnku). Koleno jsem si musela zafixovat šátkem, protože byl pevnější. Rovněž jsem si včera večer nasadila ortézy na zápěstí, takže naprostá paráda.
U muzea jsem seděla asi 2 hodiny. Psala jsem deník a vyhlížela jsem položky z mého seznamu lovce - neúspěšně. Odposlechla jsem zajímavou konverzaci mezi dvěma staršími pány: "I came to Germany 10 years ago." "Okay..." (což byl začátek i konec celé konverzace)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V půl jedné mi zavolal Johnny, asi 10 minut jsme si povídali, zrovna jsem stála u kavárny, kde jsem byla předchozí den, ale rozhodla jsem se, že kávu si dám až doma. Šla jsem tedy zpět k promenádě u přístavu, kde jsem si pár minut poseděla u buskujícího dudáka. Trasu domů jsem trochu pozměnila a vyšlapala jsem mírný kopec ke čtvrti St. Pauli. Sice jsem věděla, že se jedná o red light district, ovšem bezdomovců zde bylo více než na Florenci a na Hlavním nádraží, proto jsem celou čtvrť proběhla tak rychle, že mě začalo bolet i právě koleno, a to pořádně. Navíc se venku oteplilo a já měla na sobě jeansy.
Domů jsem dorazila ve 3 odpoledne a celá splavená. Dokulhala jsem do koupelny a dopřála jsem si krátkou sprchu. Když jsem v kuchyni popíjela kávu, mihla se v bytě opět María a ptala se mě, jak jsem se vyspala. Samozřejmě jsem jí tu postel nemohla vynachválit. Austin postnul na instagram příběh z kavárny, která se nacházela čtvrt hodiny ode mě. Začala jsem být nervózní a přešlapovat, až jsem to nakonec nevydržela a vyrazila jsem k Fabrik, kde se koncert má odehrávat.
Na místo jsem dorazila už v 15:45, tedy asi 4 hodiny před začátkem koncertu. O tom, že jsem na správném místě, mě přesvědčil tourbus, který mi spustil mírnou paniku. Naštěstí jsem se vybrebentila Johnnymu do telefonu. Na sobě jsem neměla žádný merch, v něm se okolí pozoruje špatně (moc nápadně). Dorazila jsem na místo úplně první. Prošel kolem mě Abe, Neil, Kait a Chris, z nervozity jsem sklopila zrak a již ho nezvedla. Pár minut poté si kolem mě posedala spousta důchodců, byla jsem zde nejmladší. Chvíli jsem si čmárala do sešitu a psala úryvky textů, otočená zády ke všem. Jediný moment, kdy mi to vadilo, byl, když kolem prošel Tim a nejspíš Chance a já se nestihla otočit. Viděla jsem tak jen Timovy šediny zezadu.Vtipné je, že jsem se nemusela ani na chvíli hnout ze svého místa, fronta se utvořila přede mnou i za mnou. Jeden z pořadatelů pak promluvil k davu v němčině, to mi přeložila jiná fanynka ve frontě (prý dovnitř nesmí žádné tekutiny ani deštníky a máme poskytnutý prostor jen v přízemí).V 19:00 se otevřely vstupní dveře. Nejprve byli zmatení, že mám penál s pastelkami a radili se, jestli go může dovnitř. Poté nevěděli, kam mi mají dát razítko na ruku, protože jsem na obou měla ortézy.
