V 6:50 mi zazvonil budík. Ještě než jsem otevřela oči, jsem slyšela z venku déšť. Šaty, které jsem měla připravené ze včera jsem tak opět hodila do krosny a oblékla si všechny možné vrstvy, které jsem měla (mikinu a jeansovou bundu).Dnes mám před sebou náročné cestování. V 7:20 jsem vyrazila na metro, které bylo hned u tramvají. Nechápu, proč jsem ho nevyužila dříve, pro krosnu je to nejpohodlnější cesta. Na autobusové nádraží jsem přijela v 7:40. Ovšem nástupiště zde nebyla označena, proto jsem trávila čas obíháním každého z nich, protože zmeškat autobus jsem si nemohla dovolit. Nakonec se mi podařilo nastoupit do správného autobusu. Nebyl to klasický zelený flixbus, tudíž jsem si zde nemohla nabít ani mobil, ani powerbanku (včera se mi rozbil adaptér). Volné místo jsem si našla na zadní sedačce u okna, kde jsem poslouchala podcast a na chvíli jsem to i zalomila.
Na Munich Messe jsem vystoupila později, než bylo v plánu, naštěstí jen o 40 minut. Bez dlouhého přemýšlení jsem vyrazila na metro, kde jsem si koupila celodenní jízdenku. Se seznamem lovce to jde letos bídně, v metru jsem si tak odškrtla alespoň teprve první položku - člověka v kroji (těch tu je jako nasráno, protože je Oktoberfest). S jedním přestupem jsem úspěšně vystoupila na Rotkreuzplatz a měla jsem chuť se poplácat po zádech - nejnáročnější úsek mé dovolené jsem zvládla na jedničku, bez jediného bloudění. Ne že bych s tím měla problém, ovšem dnes jsem hrála o čas. Cesta od metra k ubytování byla pěšky asi 10 minut. Hostiteli jsem psala, že jsem skoro pod barákem, jenže jak jsem měla sama zpoždění, tak mi napsal, že ještě šel na nákup, ale vrátí se za pár minut.
Společně jsme pak v 15:35 vyjeli výtahem do druhého patra, kde mi poskytl nabíječku, čímž mě zachránil. Do 16:45 jsem si dobíjela mobil, než jsem si opět nasadila ortézy a vyrazila jsem na třetí koncert, poprvé v jeansech. K Muffathalle jsem jela asi 35 minut, metrem a tramvají. Na místě jsem opět byla mezi prvními. Nejprve jsem teda mylně čekala před budovou, kde byl zaparkovaný tourbus, než jsem zjistila, že čekám před kostelem a hala je o kus dál (ono se to těžko pozná, když Muffathalle je v bývalé vodní elektrárně).
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ve frontě jsem se dala do řeči se 40 letou Andreou (nejprve se mě ptala německy, jestli stojí ve frontě na Home Free, což jsem jí odkývala, ale dalším věcem jsem nerozuměla, tak precvakla do angličtiny). Andrea přijela sama z vesnice vzdálené 2 hodiny cesty od Mnichova. Prý to má asi 300 obyvatel a má tam farmu s koňmi, oslíky, štěnětem a kočkami. O koních jsme si vydržely povídat dlouho, protože já jezdila Anglii a ona Western, tak jsem se jí hodně vyptávala na rozdíly mezi těmito styly jízdy. Rovněž jsme si povídaly o zdravotních problémech (všimla jsem si, že měla zatapované zápěstí, prý po pádu z koně). A prý to byl její úplně první Home Free koncert, tak jsem jí říkala, že vůbec neví, co ji čeká.
Tentokrát se mi povedlo chytnout místa u pódia v Austinově úseku (během Stargazer Lilies se publikum rozděluje na třetiny a stejně tak i harmonie, po tomhle večeru jsem vyzkoušela všechny a v Chanceově se mi stejně líbí nejvíc), opět ve druhé řadě. Přede mnou byla slečna/paní, kterou jsem potkala již v Hamburgu, kde nám byl řečen drb, že Mnichovská show je zrušena (díky tomu jsme se daly do řeči). Chvíli jsme si povídaly i s fanynkami před námi. Home Fries jsou úžasné, milé a mají rádi lidi. Na této show se mezi nás dopředu nikdo necpal. Dvě děti jsme ochotně pustily před nás, ale rodiče zůstali vzadu (dobrovolně). Kolem sebe jsme měly dost místa na pohyb a ani mi tak nebylo vedro. S Andreou jsme se smály, když muž z ochranky něco říkal davu směrem k nám; Andrea to neslyšela a já tomu nerozuměla.
Třetí večer a pořad jsem byla stejně nadšená. Tim roastil člověka, který vykřikl, že na ně čekali 5 let, přitom to byly 4 roky. Zároveň říkal, že den předtím zpívali ve Vídni a že se to bude špatně trumfovat. Proto povolal Adama, který začal německy zpívat Ein Prosit z Oktoberfestu a s ním i celý sál (až na jednu tmavovlasou Češku s ortézami). Bylo skvělé vidět ho, jak vylézá ze své schránky a opravdu zpívá. Což byla další výhoda našich míst. Přišlo mi, že jsme slyšely jejich hlasy i mimo mikrofon, jak Rob zpívá, i když zrovna nemá sólo, jak jim klapou boty, jak si povídají. Mělo to opět úplně jinou atmosféru. Samozřejmě opět dohazovali Neila a tentokrát se mu i mávalo z pódia.
Tim také přinesl svůj batoh a ukazoval, že si koupil mikinu, ale je na ni moc vedro. Poté vytáhl z batohu spoustu podepsaných podtácků a s ostatními je házely jako frisbee z pódia (převážně do zadních řád). Poté vytáhl pár míčku, rovněž podepsaných, a házeli je (Tim svůj hod docela zmrvil). Pak řekl, že už má v batohu jen osobní věci, načež Adam ten batoh popadl a předstíral, že ho hází. Bylo to hrozně vtipné. Lístek do zákulisí tentokrát vyhrála mladá slečna, která byla úplně hotová. Tim se na ni zaměřil a ptal se jí, jestli ho vůbec vnímá, že pravděpodobně projevuje radost jen uvnitř. Prý tam byla s jejím tátou, který ji ztrapňoval. Tim i říkal, že může tátu nechat venku a jestli je svobodná, Neil je taky, načež její táta řekl: "She's old enough." Tima tím hrozně rozesmál, dokonce vykoukl i Abe a Chance mu dotyčné ukázal. Krásná byla i jejich interakce s dětmi. Tim jim ty podtácky přímo podal, stejně jako na konci setlisty. Často se na ně během vystoupení dívali a usmívali se, Tim zmínil holčičku přede mnou, aby pomohla s registrací do soutěže starým lidem. Opět jsem rozsvítila svoji čelovku, opět ji nikdo nezaregistroval. A jako bonus mi mobil při natáčení Adamova sóla hlásil, že mám plnou paměť.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když koncert skončil, s Andreou jsme si šly koupit vodu, než jsme vylezly ven, do poměrně velké zimy. Zamávaly mi i fanynky, se kterými jsem si o pauze povídala. Andrea mě kousek doprovodila, než jsme se v 22:15 rozloučily. Já jí poděkovala za společnost, popřála jsem jí šťastnou cestu domů, stejně jako ona mě, brzké uzdravení karpálů a opět jsme šla každá svou cestou - ona pro auto, já na tramvaj.
Domů jsem přijela v 23:15. Akorát jsem si rozčesala vlasy a unavená jsem padla do postele. Je šílené, jak moc dobře mi všechny plány vychází a jak rychle se to chýlí ke konci, už jen jeden koncert. S těmito myšlenkami jsem kolem půlnoci usnula.
