Budík mi zazvonil v 9 hodin. Byla mi zima, protože místo peřiny jsem měla jen deku. I tak jsem se chvíli povalovala v posteli, než jsem o 25 minut později vstala, abych se oblékla. Z bytu jsem odcházela v 9:40, na metro.
K prvnímu úseku dne jsem dorazila v čelíčkový čas 10:10, bylo to Königsplatz, kde se nachází muzea Lenbachhaus a Glyptothek. Od té chvíle jsem šla celou svoji trasu pěšky. Minula jsem budovu Führerbau, kde byla podepsána Mnichovská dohoda, kolem dalšího muzea - Alte Pinakothek, než jsem dorazila na náměstí Odeonsplatz. Dorazit zrovna na toto místo v tento čas byla možná chyba. Když jsem tenkrát svoji cestu plánovala, byla jsem přesvědčena, že přijedu před Oktoberfestem (podle názvu bych festival čekala v říjnu), jenže jsem přijela přímo do centra dění, tedy i dnes, v 10:40 na místní trhy, kde hrála dechovka. Pokročila jsem tedy rameny a koupila jsem si půllitr piva Bergfeldbräu. Bylo dobré, vůbec nezvětrávalo, ovšem na několikadenní lačný žaludek to byla smrt.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na itinerář se mi pak soustředilo trochu hůř. Hlavně jsem potřebovala stihnout v poledne orloj, proto jsem si to zamířila k McDonald's na Marienplatz, abych trochu zaplnila žaludek. Cestou jsem slyšela vynikající buskery (basa bez smyčce, akordeon a houslistka), hned jsem jim přispěla a chvíli jsem poslouchala.
Ve 12:00 jsem již stála před radnicí a smála jsem se, jak dav jásal, když byl jezdec na orloji sražen z koně. Hned za rohem byl Frauenkirche, kde se nachází údajná ďáblova stopa. Ve 13:40 jsem prošla uličkami k Hofbräuhaus, odtamtud jsem se vydala na náměstí, kde byly trhy a podívala se do druhého kostela - Theatinekirche. Cesty mě opět zavedly k Muffathalle, kde se včera odehrál koncert. U mostu jsem podlezla plot, stejně jako všichni ostatní, a ocitla jsem se na kamenné plážičce u řeky Isar, kde jsem strávila spoustu času. Sundala jsem si rozpadlé tenisky a brodila se neuvěřitelně čistou vodou, psala jsem deník a užívala si slunce.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V 15:45 jsem se posunula o kousek dál, k parku Mauersteg, kde se nachází cyklostezka, ale také dřevěná lávka kolem stavidel. I na druhém břehu Mnichova bylo co zkoumat. Došla jsem k obrovskému kostelu Mariahilfkirche, který byl bohužel zavřený. Zavřené byly i jakékoliv obchody s potravinami. Celou dobu jsem to měla za vtip, protože lidé přeci musí v neděli jíst. Poslední doušky vody jsem si tedy šetřila a znovu jsem se rozhodla jít k řece, jako správný přeživší. Cestou jsem prošla kolem Deutsche Museum, do kterého jsem nešla. Kdykoliv jsem na cestách, hledám dvě věci - řeku a kostely. Frühlingsanlagen nabízelo oboje. Bylo slunečno, lidé seděli v parku u čistého, tekoucího Isaru s výhledem na St. Maximilian kirche. Mnichov mě nepřestává překvapovat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přesně v 17:00 jsem přešla řeku zpět na druhou stranu, po mostě Wittelsbacherbrücke (během mého kochání se jsem si všimla, že pod mostem stojí pohřební vůz a má připravená nosítka, tak jsem přidala do kroku). Přes LGBT čtvrť Glockenbachviertel, kde jsou genderově vyvážené semafory, jsem se vrátila zpět na Marienplatz. Koupila jsem si zde další pohledy a studentskou vstupenku na věž kostela Peterskirche. Nahoru vedlo 300 schodů, které mě malém zabily, ovšem výhled opravdu stál za to.
Na pevnou zem jsem se vrátila v 18:05 (právě cestou dolů jsem počítala ty schody). Ve snaze obstarat si večeři jsem bloumala po různých náměstí (jedno z nich bylo Max-Joseph-Platz), ovšem neúspěšně. V metru jsem si tedy koupila vodu a nový lístek na metro. Oproti tomu, který jsem si koupila včera, tenhle nešel validovat, ale nedozvěděla jsem se, co je s ním špatně.Do metra jsem nastoupila v 19:18, se mnou i pán s pizzou, který mi vnukl skvělý nápad na večeři. Nejbližší pizzerie byla kilometr ode mě, tudíž jsem vystoupila z metra a nevědomky jsem došla zpět na zastávku, ze které jsem před pěti minutami vyjela. Pizza vypadala moc dobře, zaradovala jsem se z úspěšného lovu. Skoro v tu stejnou vteřinu se mi na batohu rozbil zip a radost se proměnila ve stres, protože tu kapsu potřebuji z celého batohu nejvíce.
Domů jsem dorazila v 20:11 (bonus byl, že kousek od mého ubytování je pizzerie, o které jsem nevěděla), rovnou jsem hupsla do postele, kde jsem snědla skoro celou pizzu (příště si musím objednat menší). Konečně jsem také dopsala deník z Vídně. Děje se toho tolik, že jsem ve skluzu. Na zahřátí jsem si dala sprchu, oblékla přes sebe dvě trička a konečně jsem postnula na Discord fotky z Vídně (neměla jsem to srdce je promazat, tak jsem tam poslala všechny). Také jsem provizorně opravila rozbitý zip.
