Friends - Jaraj Srána

III.

"Tu večeři doufám děláš i pro mě, že jo?" optal jsem se. Kuba jen spěšně kývl a naznačil mi, abych ho už konečně pustil, a on se tak mohl zase zpátky vrátit ke svému kuchtění.

Jenže to neví, že ho nehodlám pustit do té doby, než odsouhlasí, že tu večeři udělá i pro mě. Moc dobře ví, že si jídlo sám nedělám a jestli si to už opět nepamatuje, tak mu to s velikou radostí znovu zopakuji.

" Jo neboj, udělám ji i tobě a teď už mě fakt koukej pustit, než se mi to začne pálit" povzdechl si rezignovaně a já se spokojeně usmál. No mám co jsem chtěl. Můžu jít zase k sobě.

"Děkuji, pak na mě zavolej" usmál jsem se, pustil ho, aby se mohl vrátit k vaření a následně si velice šťastně odťapal do pokoje. Doufám, že to jídlo bude brzy, můj žaludek chce jídlo.

"No jasný, to je výborný, teď si připadám jak nějaká blbá mamina s malým dítětem" slyšel jsem ho ještě brblat, než jsem za sebou stihl zavřít dveře. Žádná mamina! Brr, jedině manželka.

~~

"Kdy přesně se to ze mě stala žena v domácnosti?" optal jsem se sám sebe výsměšně, když jsem vypínal sporák a chystal talíře s příbory, jak pro mě, tak i proto malé děťátko, co si právě bůh ví co dělá ve svém pokoji.

"Jurkoo, zlatíčko, mamča ti udělala dobrou večeři" zakřičel jsem a málem umřel smíchy, když vypochodoval ze svého pokoje a tvářil se jako bůh pomsty a války dohromady. Jujda, asi o sobě nemám mluvit jako o mamče.

"Já ti dám takovou mamču" zabručel a já se zasmál, horší jak malé dítě. Naběračkou jsem mu nabral jídlo z kastrolu do talíře a následně ho dal na stůl před jeho místo.

"Díky, baby" vlepil mi pusu na tvář a až poté si konečně sedl ke stolu. Co to sakra? Šlehl si tam něco v tom pokoji nebo? To by nestihl za deset minut nebo jo? Celkově je dneska nějaký zvláštní. Myslím si, že si budeme muset vážně promluvit.

"No nemáš zač" zabrblal jsem a taktéž si nabral jídlo. Sbíhaly se mi už nějakou tu dobu sliny a v břiše mi neskutečně kručelo. Mám hlad a to fakt hodně.

~~

"Ja věděl, proč s tebou začít bydlet, mám aspoň úžasné jídlo" zazubil jsem se na něho spokojeně, když jsem dojedl poslední sousto, a on nade mnou akorát tak protočil těma svýma očima.

" Za to já si to měl rozmyslet, dokud jsem měl ještě čas, mohl jsem se zachránit" zamručel a já se na něj zamračil. Co prosím? Vždyť bydlet se mnou je tak velká pocta, které se dostalo jen a pouze jemu, když nepočítám svou rodinu.

"No dovol? Bydlení s mojí osobou ti ulehčí život na maximum. Umím toho spoustu opravit, jako třeba když se rozbil kohoutek a tak, taky jsem velice dobrý společník a navíc ti neustále připomínám, kdy máme tréninky a ty stejně přijdeš pozdě" založil jsem si ruce na hrudi.

" Za prvé, stejně jsem pak musel volat opraváře, aby s rna to přišel podívat a ještě že jsem to udělal, jinak by to nešlo dodneška. Musel ho vyměňovat. Za druhé, jak kdy, občas jsi vážně na zabití a nedá se s tebou být v jednom málem bytě a za třetí, to je sice pravda, ale to je tak celé." ušklíbl se na mě.

On mě teď jako provokuje nebo o co se tu jako snaží? Jako jestli jo, tak se mu to daří výborně, to musím uznat, už teď mám chuť uraženě odpochodovat, ale nenechám ho přeci jen tak snadno vyhrát ne? To rozhodně nemám v povaze a nikdy ani v životě mít nebudu, doufám tedy. Nikdy nechci být podpantoflák.

~~

To s tím kohoutkem nebyla vůbec pravda, opravdu ho opravil a od té doby s ním nebyly žádné problémy, ale což pak jsem mu to mohl přiznat? Ne! Jeho ego je už teď nesnesitelně velké, nebudu mu ho ještě zvětšovat, od toho tu nejsem.

"To sis beztak vymyslel, když jsem ten kohoutek zkoušel, tak byl v pořádku a normálně fungoval, jedině, že bys ho pak znovu rozbil a nechtěl už říkat mně, protože bych si z tebe dělal srandu." odvětil. To jako vážně? On si dokáže najít u všeho důvod, že lžu, aby si tak zároveň zvedl ego? Proč jsem si ještě stále nezvykl?

" Ne opravdu se tohle nestalo. Můžeš si přestat zvětšovat ego? Už teď je dost velké a kvůli němu se tu musíme mačkat" zabručel jsem.

"To víš, že jo, mám zdravé sebevědomí!" mlel si dál to svoje. Nemůže už prostě mlčet a smířit se s tím? Asi ne.

"Jsi akorát tak narcis" no dobře, zas tak hrozné to s ním asi ještě není, ale to přijde, pokud tomu nezamezíme hned v zárodku.

"To tedy odvoláš" vykřikl uraženě.

"Ani náhodou"

Nevím jak se to stalo, ale najednou jsme oba stáli, naproti sobě, než tedy Slafky udělal několik kroků ke mně, načež já několik kroků od něho, než jsem tedy narazil na linku, na kterou mě jeho tělo přimáčklo. Už zase. Co je to dneska za den, sakra?

Dívali jsme se do očí tomu druhému, on musel hlavu sklonit a já zvednout. Bylo to vtipné, nejspíš, tedy pro člověka, který by nás pozoroval, určitě.

Bylo to jakoby se zastavil čas, jakoby kromě nás nic jiného neexistovalo. Pořádně jsem ani nedýchal a jen nehnutě čekal, co se asi tak stane.

Co udělá? Zlechtá mě? Bude mi vyhrožovat (což dělá mimochodem často, když není po jeho) nebo co? Byl jsem zvědavý, jenže on se k ničemu neměl.

Prostě jen stál natisknutý na mě a koukal mi do očí, aniž by aspoň jednou mrkl, což mohlo být děsivé, jenže já taktéž ani jednou nemrkl. Nevím proč, ale prostě jsem měl jen potřebu koukat se do jeho očí, aniž by mi to kazilo mrkání.

A pak po, pro mě nekonečné době, se konečně pohnul, ale to co udělal jsem opravdu něčekal, taky kdo by to čekal, že?

Pohnul hlavou směrem k mé, ovšem nejhorší bylo, že ten samý pohyb jsem udělal i já, i když jsem nad tím ani nepřemýšlel, a naše rty zapadly do sebe.

~~

Hehe