THE RIGHT CHOICE•[Felix x Hyunjin]•

•Seznámení s plánem B•

V následujících dnech jsem byl opatrován všemi sedmi členy, všichni se u mě pravidelně střídali  a tak jejich volno, které jsme měli nakázané padlo na můj účet. Taky si z toho borci dělali srandu a nezapomínali to vytáhnout při chvílích když jsem protestoval. Taky mi bylo sděleno, že mě v následujících týdnech čeká příprava na nástup do nemocnice, protože vata v trávicím systému jakože ne, takže na mě pokaždé když jsem seděl u jídla dohlížel Chan a dával si sakra pozor na to, kdy jím a kdy to jen hraju. Což nebylo plus.

Ale o tam tom jsem jim ještě neřekl..
Nemám na to zatím dost odvahy, a i přes to že se mě ptali, jak krásná a velká skvrna na mé tváři vznikla, vždy jsem mlčel. Celkově jsem hodně mlčel.
A když už jsem mluvil, tak jsem s Hyunjinem a nebo při již zmiňovaných hádkách.
A rozhovory s Hyunjinem byli spíše výzvědy z jeho strany, aby se ostatní dozvěděli co se noc, kdy jsem přespával u Kaie stalo. Samozřejmě si uvědomil, že s tím má něco společného ale i tak pořád nevěděli co.

,,Lixi jez." přikázal mi Chan, když se mnou trávil zbytečně dlouhou dobu nad miskou s jídlem co kluci navařili. Mezi slzami jsem s třasem v rukou vložil pomocí hůlek trochu jídla do úst. ,,Chane," vzlykl jsem prosebně a on se na mě podíval s pohledem ze kterého šlo cítit utrpení. Cítil, že taky trpím, tím že svému tělu dopravuju nad měrné množství jídla na které nebylo zvyklé. ,,Chane prosím." Vzlykal jsem nahlas přes celou jídelnu a polovičně se válel na stole v slzách, samotný Chan neměl daleko od toho aby se ke mně přidal. Každou chvílí vypadal, že se mu po tvářích začnou kutálet slzy nevídaným způsobem. ,,Felixi prosím, už jenom pár soust." Rozklepaně mi řekl a když se mu podlomil hlas, věděl jsem že to že tady se mnou sedí pro něj není žádný med. Odhodlal jsem se k dalšímu soustu, ale přes to jak mi slzy stékaly po tvářích jsem se málem zajíkal. Chan se na mě po té se skleněnýma očima usmál a pohladil mě po rameni a vyjádřil tím své pochopení vůči mně.

Už odbyl nějaký čas od incidentu s Kairou a blížil se čas nástupu do nemocnice ohledně operace. A tak jsem si v pokoji balil nemocniční tašku, mé chystání přerušilo klepání na dveře mého pokoje. ,,Dále." Pokynul jsem dotyčnému ať vstoupí a utřel si ještě uslzené oči od oběda. Hyunjinova hlava nakoukla do pokoje a pak sem vlétl jako střela, zavírajíc za sebou dveře. Ohlédl jsem se za ním, ale než jsem tak učinil už jsem cítil jeho ruce kolem mého pasu. ,,Lixie~" zašeptal mi do ucha a já se jen usmál. Odtáhl jsem se od něj a dál se věnoval svému balení. Hyunjina to očividně zaskočilo, podle výrazu co se nacházel na jeho obličeji a tak jsem se tomu jen mírně pousmál. Posadil se mi na postel, která byla zaskládaná věcmi a oblečením a když jsem se natáhl pro hromádku s tričky tak urychleně zareagoval a podal mi ji. ,,Děkuji." Usmál jsem se a on mi úsměv po chvíli oplatil. ,,Ty se mnou nemluvíš nebo co?" Zeptal se po chvíli ticha a já strnul. Na jednu stranu měl pravdu, ale na druhou jsem byl rád že se mnou je tady a teď.

,,Upřímně nevím jak tě mám brát.." procedil jsem mezi zuby, jako kdyby mě ta slova měla za chvilku dohnat a zakopat šest stop pod zem. Dále jsem rovnal věci do tašky a snažil se ignorovat Hyunjinův narůstající úsměv. ,,Čemu se tlemíš?" Zeptal jsem se po chvilce, když už mě jeho úsměv začínal mírně iritovat. Z postele se zvedl a rovnou mě objal. Zaraženě jsem jej pozoroval a snažil se pochopit co se stalo. ,,Lixie, ty seš asi fakt marnej na city co?" Usmál se a jemně se odtáhl, takže jsme si koukali přímo do očí. Jemňounce se přiblížil k mému obličeji. Během chvilky jsem cítil jeho rty na mých, celý jsem ztuhl a vykulil oči. V břiše se mi uvolnil celý roj motýlů a rumněnec navštívil mou tvář. Emoce mnou proudili a já nevěděl jak se zachovat. Když se s úsměvem odtáhl, stál jsem naproti němu jako opařený a pozoroval jej s nevírou. Chtěl jsem se natáhnout zpátky a ochutnat jeho rty podrobněji. Mezeru mezi námi jsem vyplnil a chytl ho kolem krku, chystal jsem se naše rty opět spojit a když už jsme byli pár milimetrů od sebe do pokoje někdo vtrhl.

,,Do Prdele- hej kámo sorry, TY VOLE ŽE JÁ VYHMÁTNU TY NEJHORŠÍ MOMENTY-teda ne že bych-teda moc vám to přej-" Chan zajíkával se a mlel páté přes deváté s tím že se sám chytal za hlavu jak moc se červenal studem. ,,Dobrý, co potřebuješ?" Rychle mě políbil na rty mezitím co Chan vyšiloval dva metry od nás a věnoval mi sladký úsměv, po té mě chytl za ruku a došel se mnou za Chanem ze kterého se stále řinuly omluvy, jak z hrnce, když vyvře voda. ,,Chane dobrý-cos potřeboval?" Zeptal se vyrovnanější Hyunjin s mnou ruku v ruce, to já tak vyrovnaný nebyl. Právě mě Chan připravil o možnost ochutnat pořádně Hyunjinovi rty, kdyby tu Jin nebyl tak už je Chan šest stop pod zemí. ,,Ne jsem podrbal něco co jsem nechtěl, pardon, chtěl jsem vám sdělit, že plán B vychází." Hyunjinovi kouzly se mírně nadzvedly a já zmateně pozoroval jak si oba dávají signály. ,,Co je plán B, natož plán A?" Zeptal jsem se zaraženě. Hyunjin mě chytl druhou rukou za pas a už už mě sunul z místnosti, přitom se jen mírně sehnal a tišeji mi odpověděl. ,,Dát Minha a Hana dohromady." Nad touto myšlenkou jsem se zasmál a hned jsem měl sto chutí se k nim přidat, protože ti dva se kolikrát chovali jako zadaný pár co spolu žije už patnáct let. ,,Han usnul na Minhovi a Minho ho nechce budit a tak zkysl v obýváku na gauči. Kluci se dopoledne postarali o to aby Han ztratil většinu energie, a tak první co bylo když přišli po ani né deseti minutách z venku bylo to že Han klesl na Minha co teď leží a pochrupkává s ním." Vložil se do našeho tichého rozhovoru Chan, když jsme scházeli schody. Dole na gauči poklidně spali Han s Minhem. Co pro boha museli kluci Hanovi udělat aby spal jak zabitých??

Mírně jsem se nad oběma pousmál a už cítil jak mi na rameno pokládá hlavu Hyunjin a znova mi šeptá..

,,Je na tobě jak mě budeš brát Lixie, jsem tu vždy pro tebe a pořád budu."