Stínotvůrci

1. Noc v Bagrúhu

Říká se, že když v Bagrúhu za chladné letní noci spatříte úplněk, potká vás neštěstí. Princ Akram by tuto moudrost velice rád doplnil ještě o jednu zásadní informaci: Nepijte alkohol, když vám jdou po krku nájemní zabijáci.

Pokud by se touto radou řídil, jistě by se nyní nesnažil vymotat potemnělými ulicemi města se šíleným stínotvůrcem za zády. Ne, ležel by zachumlaný v posteli, a to jak střízlivý, tak i zabijáků prostý.

Že má co dočinění právě se stínotvůrcem, poznal prakticky ihned, a to hlavně díky faktu, že na jeho společníky zaútočil za pomoci, no, stínů. Jaká škoda, Anwaar k nim buď milostiv, avšak princ si luxus v podobě truchlení dovolit nemohl. Pokud mu měla jeho milovaná dušička zůstat v těle a nestrávit věčnost v pekle, musel urychleně vyhledat úkryt. Ale kde? KDE?!

Ticho ulic spícího města přerušoval jen jeho splašený dech doplněný o zbrklé klopýtání střevíců. Chabé světlo pouličních luceren odhalovalo několik prázdných košů vyskládaných podél zdi domu, i tmavou krysu, která se na alkoholem omámeného běžce s podivem zaměřila a nechápavě nad ním zavrtěla hlavou.

Akram zaběhl za roh jednoho z domů a zády nalehl na stěnu ve snaze vše trochu vydýchat. Pokud něco nesnášel více než stínotvůrce, pak se jednalo právě o běh. Bolest nohou, píchání v boku... Jeho vlastní tělo ho zrazovalo, takto mu nikdy neuteče!

Jak nefér, dobrá fyzička by se přeci měla dědit! I když, jak nad tím tak přemýšlel, jeho otec, Anwaar k němu buď milostiv, zase až takový sportovní zázrak nebyl.

Zhluboka se nadechl a při výdechu ze sebe vydal sípavý zvuk na pomezí pláče a vyčerpání. Taková chyba. Už nikdy, NIKDY nepůjde proti nařízení generála a nevydá se tajně do hostince. Ne, jakmile padne večerka, tak poslušně zaleze do postele a...

Jeho myšlenkový pochod přerušilo náhlé zarachocení. Někdo. Něco. Blízko. Neodvážil se otočit. Nemohl se otočit. Co když na něj ten zabiják vážně čeká? Stále měl před očima ty zdivočelé stíny, tu tmavou hmotu převalující se po jeho mužích podobně, jako se temná voda vylévá z koryta rozbouřené řeky. Stínotvůrce jim ukradl duše a jejich těla nechal padnout k zemi jako zralé datle čekající na sběr.

Ten hajzl. Akram přivřel oči. Nesmí na takové věci myslet. Ještě není konec. Dokud se neohlédne, má naději. Dokud dýchá, žije. Natisknutý na zeď domu se opatrně sunul k jejímu vzdálenějšímu rohu, odkud se měl vydat na další útěk. Neochladilo se náhodou?

Princ provedl několik zbrklých, uspěchaných kroků kupředu. Bez plánu. Bez síly. A tehdy narazil, metaforicky i doslova. Do cesty se mu postavila něčí záda a zabránila mu v postupu.

„Heuf," vydechl Akram, jak nejvznešeněji to jen dokázal, a vzhlédl.

Obavy z nájemného, stíny ovládajícího zabijáka vystřídala úleva. Žádný stínotvůrce, jen neškodný farmář. Vysoký, umolousaný a dle všeho naprosto obyčejný kluk, alespoň co mohlo světlo měsíce a blízké lucerny prozradit.

Jedinou zvláštnost na něm představovala tmavá skvrna rozprostírající se mu kolem pravého oka. Za běžných okolností by na jeho znaménko Akram poukázal, a buď se mu za něj vysmál, nebo ho pozval na drink, avšak nyní se zmohl na jediné:

„Pomoc," zachraptěl. Samotného ho překvapilo, jak hrubě jeho hlas v tu chvíli zněl. „Musíš mi pomoct. Jde po mně!"

Dech zbarvený alkoholem mu v této situaci zrovna dvakrát nepomohl, a tak se jen pevně chytil farmářova zápěstí. Musel mít jistotu, že se mu ten kluk, a nyní i jeho jediná naděje, nevykroutí, ani kdyby mu v tom pomáhal sám Anwaar.