Stínotvůrci

10. Výslech

Faríd pomalu otevřel oči a ztěžka vydechl. Znedaleka k němu doléhalo teplo, zřejmě od blízkého ohně. Po nemalém soustředění spatřil i menší plameny a jiskřičky prozařující noc, stoupající k nebi jako světlušky. Chtěl se narovnat, ale nohy měl tuze těžké. Jako by jej opět držely stíny a táhly dolů, do pekel.

„Faríde!" dolehl mu k uším nadšený hlas prince, který narušil jinak poklidnou noc doplněnou o tiché praskání ohně. „Jsi vzhůru! Generále, je vzhůru!"

„Co," polkl Faríd a zamžoural jeho směrem. V puse měl najednou tak vyprahlo.

„Omdlel jsi," dal se Akram do vysvětlování a přiložil mu k ústům měch s vodou.

Bezmyšlenkovitě se napil. Provedl několik rychlých loků. Hltal jako žíznivé zvíře, vůbec se nesoustředil na svět kolem. Do mysli mu vstupovala jen svěží chuť vody a také princova jemná slova.

„Nemohli jsme tě probudit," pokračoval Akram šeptem a jeho hlas barvily výčitky. „Měl jsi kolem sebe tu černou hmotu. Myslel jsem, že..."

„Vypadá v pořádku," ozval se znedaleka generál. „Tu vodu zde nechám. Pokud budete cokoli potřebovat, dejte vědět."

„Ten stí... stínotvůrce," zasípal Faríd. „Kde..."

„Žádný strachy, Flíčku," usmál se Akram a pohladil ho po vlasech. „Neublíží ti. Jsi v bezpečí."

„Ale..."

Farídovi v mysli kolovalo množství otázek. Chtěl toho ještě tolik vědět. Potřeboval se zeptat na spoustu věcí. Kolik bylo zraněných? Zemřel někdo? Kam se ten stínotvůrce poděl? Může se zase vrátit? A zaútočit znovu? Místo toho však jen zavřel oči a nechal se opět pohltit tmou.

Jsi v bezpečí.

Nechápal proč těm slovům tak věřil. Neměl by. Vzešla z úst osoby, která uměla jen lhát a podvádět. Přesto se jimi nechal kolébat jako dítě naslouchající pohádce na dobrou noc.

Probudilo ho až slunce. Na tváři cítil jeho paprsky stejně zřetelně, jako slyšel zpěv ptáků, který krátce před příchodem stínotvůrce umlkl. Teprve nyní mu došlo, jak moc tichou se příroda tehdy stala. A Akram vše vycítil. On i koně reagovali na změnu okolí, zatímco Faríd byl slepý i hluchý změnám, které do světa přímo křičely blížící se nebezpečí.

„Dobré... ráno," odkašlal si, když si jeho oči přivykly světlu, a on tak spatřil vedle sedícího prince.

Akram se po zaslechnutí jeho hlasu opět celý rozzářil a odložil prázdnou misku na zem.

„Brý ráno i tobě, Flíčku. Vyspal ses dobře?"

„V mezích. Vlastně ano," přikývl a rozhlédl se kolem. Slunce. Jídlo. Něco mu nesedělo. „Jak dlouho jsem spal?"

„Padnuls do hajan na několik hodin. Chybí ti večeře a modlitba."

„MODLITBA?!" Faríd zprudka vyskočil na nohy, přičemž zlehka zavrávoral. „Ale proč... Proč jste mě nevzbudili?"

Modlit se má třikrát denně. Ráno při východu slunce, poté v poledne a nakonec večer. A on poslední část dne prospal! Nyní má u Anwaara, Anwaar buď milostiv, dluh!

„Hele, ale my se tě snažili probrat!" bránil se princ a vložil mu do ruky misku se snídaní. „Párkrát jsem do tebe šťouchl, ale tys mě nazval mámou a řekl, ať na motýlí farmu donesu trochu jogurtu. Tohle rozhodně nebyl stav na modlení!"

„Aha, rozumím, tak... děkuji," zamumlal Faríd a zahleděl se do misky, odkud na něj hleděl jogurt posypaný oříšky. „Nyní musím Anwaara, Anwaar buď milostiv, požádat o odpuštění."