Stínotvůrci

16. Lži umožňují přežít

Vzhledem k tomu, že se jim nepodařilo Bantu opustit před západem slunce – či se jim do odjezdu možná jen nechtělo – provedli všichni cestovatelé večerní modlitbu v hostinci, kde se též i ubytovali. A jakmile opět zasedli k jídlu, měli Faríd s Akramem možnost nasdílet, co si z knihy i celého dne odnáší.

Avšak zatímco Faríd polemizoval nad filozofickými oříšky, které před ně stránky knih stavěly, aneb: „Kdo jsme? Kam kráčíme? Proč zanikáme?" Pro Akrama se tím nejdůležitějším problémem stal hříšný nedostatek pití. Alkoholová nouze na něj dolehla v celé své kráse a co se od místních dozvěděl, odpovědnost za toto strádání nesli bandité, kteří Bantu a její přilehlé okolí již nějakou dobu tyranizovali.

Akram se pro sebe zlehka ušklíbl. O takové padouchy se nezajímal, na cestách se nesetkali ani s jedním. Možná za to mohla jejich početní převaha. Nebo snad generálova přísná aura? Dobrá práce zvědů? Akramova okouzlující osobnost? Odpověď by se hledala těžce, ale aspoň v jedné věci měl princ jasno. Na ně si jen tak někdo nepřijde.

„Jak se ti vlastně dařilo seznamování, Flíčku?" nahodil Akram jakoby nic, zatímco rozehráli další kolo Dingmammonu. „Nějací noví přátelé?"

„Možná?" pousmál se Faríd a hodil kostkami. „Stále žárlíš?" dodal, zatímco s černým kamenem provedl několik skoků po klínech na hrací desce.

„Věř mi, žárlení je asi ta poslední věc, kterou bych cítil. Já jsem nastavenej úplně na jiný věci."

„A těmi jsou?"

„Třeba úspěch," zazubil se na něj, když mu vyhodil kamínek a dal jej na prkénko uprostřed desky. „Jakmile se soustředíš jen a pouze na cíl, nic tě nemůže zastavit."

„Zajímavé, Imád mi říkal něco jiného," odpověděl Faríd tajemně a princ sebou při těch slovech trhl.

„Co ti ten kulhavej napovídal?!" vyhrkl, div nepraštil kostkami o stůl. „Nebo víš ty co? Ať už řekl cokoli, tak pěkně kecal!"

„Opravdu?" Faríd si podepřel bradu a jeho zkoumavé oči jako by v tu chvíli hleděly princi do duše. „Pak mi tedy pověz, jak jsi trávil čas, zatímco jsem studoval tu knihu."

„Cachtal jsem si nohy ve fontánce," odfrkl Akram. „Můžeme už konečně hrát?"

„A to je vše? Cachtání?" Faríd povytáhl obočí a na odpověď se mu dostalo zacinkání kostek. „Už zase mi lžeš, takhle to nepůjde."

„NELŽU!" vyhrkl na svou obranu, ale to se již Faríd narovnal a vstal od stolu.

„Bavili jsme se o tom, že k sobě budeme upřímní. Od našeho rozhovoru uplynulo jen pár hodin a řešíme to znovu. Já už takhle dál nemůžu, Akrame. Nechci každou tvou větu zkoumat, nechci se o tobě dozvídat skrze řeči jiných. Pokud spolu máme vycházet, potřebuji, abys se mnou jednal přímo."

„Ale já –"

„Ne, už žádné další výmluvy, vytáčky," zamručel a opřel se o desku stolu. „Jen mi řekni, proč tohle všechno děláš. Proč za mými zády něco bez ustání plánuješ? O co se snažíš?"

„To je nějak moc otázek, ne?" povzdychl si Akram a když spatřil Farídův neústupný výraz, tak lehce pookřál. „Dobře, řekněme, že jsem Imáda použil na jeden menší pokus."

„S tou dívkou," doplnil ho Faríd. „S osobou, u které jsme se domluvili, že přerušíme jakýkoli kontakt. Už vidíš, kde se stala chyba?"

„Na moji obranu, nečekal jsem, že o tom bude pajda mluvit. Vůbec jsi to neměl vědět!"