Stínotvůrci

9. Srážka s osudem

I přestože se princova družina táhla po celé délce cesty, stínotvůrci nedělalo problém přemístit se z jednoho konce na druhý. Opět využíval stíny nejen jako zbraně, ale i jako pomyslné tunely. Před očima se jim měnil v dým. Byl rychlý, možná až nepřirozeně rychlý, a jeho oči... Faríd je toho večera nemohl tak dobře zaregistrovat, ale nyní na něj zářily ledovou, smrtící modří.

„Utečte!" obrátil se na ně generál, který s několika muži dokázal zformovat obrannou linii. „My si s ním poradíme!"

Akram přikývl a pobídl koně. Faríd jeho příkladu následoval, ale činil tak spíše ze strachu než z poslušnosti. Jedna jeho část tam sice nechtěla nechávat skupinu samotnou, ale když měl k dispozici útěk posvěcený generálem, necítil potřebu protestovat.

„Musíme najít pořádně temný místo!" křikl na něj Akram. „Žádné stíny, prostě jenom tmu. Tu ovládat neumí!"

„Dobře!" Faríd rázně přikývl, aniž by o princových slovech dále přemýšlel.

Křečovitě svíral otěže a kůň dával do běhu vše, jako by se jednalo o otázku života a smrti. A kdoví, možná tomu tak vážně bylo. Ty stíny. Ještě nikdy nic podobného neviděl. Jen vlna temnoty rozlévající se po lese a poté křik. Nelidský řev. Vyděšené ržání koní a jejich dupot. Nezáleželo na tom, jakou vzdálenost jejich zvířata urazila, stále je slyšel. A když se ohlédl, spatřil ho.

Stínotvůrce překonal generálovu obranu a nyní stál bez hnutí jako socha s nataženou paží. Faríd zprvu netušil, co to gesto mělo znamenat, avšak když si jeho význam uvědomil, nezbylo mu moc času.

„AKRAME!" vyhrkl a ve stejnou chvíli stín pod kopyty grošáka ožil.

Temná hmota lapila princovu nohu. Akram ani nestihl překvapením vyjeknout a již byl stržen ze sedla. Faríd se po něm natáhl. Pokusil se ho zachytit, vytáhnout k sobě na koně, ale místo toho se s ním převážil, a i on sletěl do trávy. Ozvalo se křupnutí.

„Do háje," vydechl Akram a prozkoumal si nohy, které byly nyní stínů prosté. „Něco se zlomilo. Tos byl ty?"

„Ano," zamumlal Faríd a zvedl šíp rozdělený na dvě části.

„Aha, dobře. Ale počkej... Tohle je všechno, co máš?" polkl, když si Farída pořádně prohlédl, a poté v sedě provedl několik posunků dál od stínotvůrce, který se k nim pomalým, přesto pravidelným krokem přibližoval. „Mansúr má nůž, proč sis nevzal ten? Nějakej šíp mu můžeš bodnout tak akorát do prdele!"

Faríd mu na odpověď jen něco nesrozumitelného zafuněl. Chtěl mu říct, že o žádném noži nevěděl. Že mu Mansúr ani nic takového nenabídl a rozhodně nepotřebuje rady, co s tím šípem dělat, protože má sto chutí ho jemu, Mansúrovi i tomu zatracenému stínotvůrci bodnout do míst, kam ani Anwaar, Anwaar buď milostiv, nedosáhne. Jen se nyní nemůže rozhodnout, čí zadnici vzít na řadu jako první.

Namísto toho se Faríd mlčky napřímil a stoupl si před Akrama. Ve zpocených dlaních žmoulal kus šípu, ze kterého roztřesenými prsty sundal kožené pouzdro. Přitom nespouštěl pohled ze stínotvůrce, který se k nim volným krokem přibližoval. Žádné mizení ve stínech, žádný náhlý pohyb. Jen dravec, který ví, že je mu kořist vydaná na milost.

„Co děláš?" zasyčel na něj Akram a jeho slova doplnil kovový zvuk. Zřejmě za jeho zády tasil šavli.

„Živý štít," odpověděl Faríd šeptem, zatímco se snažil zkrotit splašený dech. „Tvé přání, ne?"

„A to ti zase řekl kdo? Koukej neumřít. Tohle je rozkaz, jasný?"

„Ano."

Faríd se zhluboka nadechl a připravil se. Stínotvůrce se blížil. Opět mohl spatřit ty chladné oči barvy ledu působící jako z jiného světa. Neublíží mi, dodal si v duchu odvahy, přičemž hlasitě polkl. Stíny okolních stromů narůstaly co do výšky, tak i šířky. Temní sluhové, Zillovi spojenci, se chystali k útoku.

„Nemusíte to dělat," pokusil se Faríd tu osobu oslovit a stiskl šíp o něco pevněji. „Nechte nás jít. Prosím, nechte nás," zopakoval slabým hlasem.

Tehdy se po něm jeden ze stínů natáhl a srazil ho do trávy. Faríd ztěžka vydechl. Hlava mu narazila na zem. Pokusil se vstát, ale nohy měl obalené temnou hmotou. Nedokázal jimi pohnout. Bylo pozdě. Ne! Nemůže být přeci poslán do země stínů, něco takového nejde!

Znovu se pokusil pohnout, ale marně. Celou spodní polovinu těla již necítil. A stíny po něm šplhaly výš, dosahovaly již ke břichu a nezastavovaly se. Faríd ztěžka zasípal. Celou hruď měl zalepenou tou nic nevážící hmotou, pod kterou si však přišel jako bez dechu.

Křečovitě zavřel oči. Jeho nohy. Paže. Plíce. Bránil se tomu, ale stíny se mu lepily na kůži jako chapadla. Přisávaly se na něj a šplhaly mu dále k obličeji. Dusily ho. Zuby nehty se snažil zůstat při vědomí. Stále držel kousek jedovatého šípu, ale v ruce pomalu ztrácel cit. Pokud něco rychle neudělá, skončil.

Stínotvůrce se zastavil. Stanul přímo před ním a Faríd se na něj s podivem zaměřil. Zíral na něj jako ve snu, než byl tou temnou hmotou zprudka přetočen na bok, takže viděl jen několik stromů.

„Nech ho," ozvalo se znedaleka princovo zasyčení.

Měl snad Akram problémy? Dostaly stíny i jeho? Faríd zkusil alespoň zčásti natočit hlavu za jeho hlasem. Zlehka pohnul prsty, pokrčil loket. Před očima mu tančily černé pruhy a stínotvůrce se dal opět do pohybu. Slyšel jeho vzdalující se kroky. Plíživé. Smrtící. Promnul dřevo šípu mezi prsty. Jeho jediná zbraň. Sebral veškeré zbývající síly a naslepo se ohnal. Bodl.

Akrame? Zamžoural na stranu, ale prince nezahlédl. Jen postavu stínotvůrce, která se na něj zmateně otáčí. Anwaar buď milostiv. S tímto přáním zavřel oči a padl do tmy.

---

Vážně se snažím neukončovat cliffhangery, ale tady je to snad každá druhá kapitola! Ale nebojte, ono se to uklidní. Možná.  V mezičase si užijte alespoň plakátek hledaného Flíčka aneb takhle by to vypadalo, kdyby vzal Faríd do zaječích.