Stínotvůrci

11. Okno do duše

Poté, co se mu princ Akram svěřil, že by jejich zajatec mohl stát za pádem království a smrti jeho rodičů, se již k této záležitosti nevrátil. Opět se stal tím klasickým, usměvavým a nad vším povzneseným frajírkem, ale Faríd poznal, že z přítomnosti stínotvůrce nadšený není. I když to samé se vlastně dalo říci i o zbytku tábora. Doprovod stíny ovládajícího zabijáka vojákům sebral veškerou uvolněnost, kterou si z hostince odnesli, a každý se pohyboval, jako by měl v botách hřebíky.

„Ještě, než vyrazíme," začal Faríd, když sedlali koně, a princ mu věnoval tázavý pohled. „Rád bych domů poslal dopis. Mohl bych tě požádat, zda bys –"

„Jasná věc, Flíčku!" zasmál se Akram a málem mu vzkaz vytrhl i s dlaní. „Hmm, hmm," mumlal, zatímco ty řádky pročítal. „Vážně pěkný. Takový procítěný. Neuvažovals nad kariérou písaře?"

„Nechtěl jsem, abys jej četl," povzdychl si Faríd. „Jedná se o soukromou korespondenci."

„Když nechceš, abych tvé psaníčko četl, tak proč jsi mi ho dával?"

„Já ti nic nedal, ty jsi mi ten vzkaz vytrhl!" vyhrkl, ale poté zklidnil hlas. „Přišel jsem tě jen požádat o laskavost, ale jestli chceš být takový, pak si jej beru zpátky a už se o tom nemusíme bavit."

„Ou, nenene," zadrmolil princ a ochranářsky si přitiskl dopis k tělu. „Jen povídej. Já se polepším!"

„Tomu snad ani sám nevěříš," povzdychl si Faríd spíše pro sebe, a poté si odkašlal. „Věc se má tak, napsal jsem jim o naší cestě, ale jak sis mohl povšimnout, několik záležitostí jsem vynechal."

„Třeba toho zabijáka?" ušklíbl se Akram.

„Ano, nechci, aby o mě měli strach. Navíc, stínotvůrce byl chycen a cesta by tak měla být bezpečnější, jen... Myslel jsem, že bych k dopisu připojil i obrázek toho motýla, pouštní dámy. Jenže neumím kreslit, a tak mě napadlo, že když jsi ten princ, tak jsi možná prošel různými tréninky, ne?"

„Jako třeba tréninkem kreslení motýlů?" pronesl Akram zadumaně. „No, nemůžu říct, že by to pro mé královské rodiče byla priorita. Vlastně si myslím, že jim to bylo úplně fuk. Nicméně, máš štěstí, protože jsem něco málo zvládl pochytit. Pero. Inkoust. Šup, šup!"

Faríd mu podal psací potřeby a se zájmem pozoroval jeho počínání. Akramovy tahy působily elegantně, jako by přesně věděl, co dělá, a jeho lehce vyplazená špička jazyka značila až nepochopitelné soustředění.

Faríd s napětím očekával, jaké plody s sebou princova práce přinese. Prakticky z Akrama nespouštěl oči a když mu bylo konečně oznámeno, že je s tvorbou hotov, bojoval s tím, aby mu papír nevytrhl se stejnou vervou, s jakou to předtím provedl právě Akram.

„Ale... Co je to?" podivil se, když pohlédl na výsledek a spatřil převálcovaného pavouka, kterého někdo povařil v hrnci na polévku.

„Přeci náš motýlek!" zaradoval se Akram a jeho tón značil, že toto dílo vskutku myslí vážně. „Ta pouštní dáma!"

„Nevím, co to je, ale motýlek vážně ne," zasmál se Faríd. „Vždyť ani nemá křídla, jen nohy. Spoustu nohou a... dvě hlavy?"

„Křídla jsou tady," oponoval mu princ, přičemž prstem důležitě obtáhl velice vzdáleného příbuzného motýla a jeho křidélka. „A hlavu má jenom jednu. Tohle jsou tykadla, támhle má tělíčko. S tmavým inkoustem se to blbě kreslí. A vůbec, proč jsem ho měl malovat, když ho nemůžeme ani vybarvit? K čemu ti je černobílá verze barevnýho motýla?"