Stínotvůrci

6. Hra s city

Faríd polkl, a kdyby ho dotyčný nedržel pod krkem, jistě by se již svezl k zemi. Na záda se mu tiskl muž. Velký, silný muž a měl zbraň, zatímco on zamrzl na místě, ozbrojený jen tichou modlitbou. Něco takového nemohlo dopadnout dobře. Co po něm jenom může chtít?

„Myslel jsem, že je princ větší fešák," ozval se druhý mluvčí a Faríd po tomto zjištění vytřeštil oči.

Akram! Neskutečné, nejenže se ho smůla držela při hře, ale nepustila se ho ani mimo hostinec. Ti lidé museli být bandity. Lapky. Únosci. A přišli si pro Akrama!

„Co na tom. Důležitý je, že ho máme," ozval se ten s tím nožem. „Odvezeme ho k Prorokovi, bude z něj mít radost."

Ne! Faríd sebou zlehka trhl. Po tváři mu stekla slza zanechávající za sebou chladnou, vlhkou cestičku. Pokud ho ti dva vážně odvedou, tak skončil. Prorok pozná, že není princem a... Při té myšlence téměř zapomněl dýchat. Popraví ho. Budou ho považovat za zrádce jánešínátu a popraví ho! V tom lepším případě jej odklidí do cely, odkud už nikdy neuvidí světlo světa. Něco takového jim nesmí dovolit!

Pokusil se zvednout ruku a odtáhnout od sebe ostří, ale dokázal jen zlehka pokrčit loket. Víc si netroufl. Nohy se mu třásly stejně jako rty stále skryté pod mužovou dlaní.

„Teď ti nasadíme roubík," ozval se opět držitel nože. „Zkus si přivolat pomoc a já ti zařídím předčasné setkání s Anwaarem, Anwaar buď milostiv, rozumíme si?" zašeptal a Faríd trhaně přikývl.

Po těchto slovech stisk povolil a druhý muž mu kolem pusy utáhl kus látky. Také mu spoutal ruce za zády a odvlekl ho k připraveným koním. Oba bandité měli přes spodní polovinu obličeje přetažené šátky, do tváře jim tak neviděl. Přesto mu ten s nožem přišel povědomý. Možná za to mohly jeho oči, které na něj hleděly s odporem. Jeho pohled v sobě nesl blesky připravené ho s potěšením spálit, pokud náhodou provede krok špatným směrem.

„Teď se projedeš, chlapečku," uchechtl se Farídovi za zády a chytil jej za vlasy, čímž ho donutil přejít do nedobrovolného záklonu. „Ale jak nad tím přemýšlím, princ nemá tak deformovanej obličej. Vidíš tu skvrnu? Nechutný. Tohle není princ, ale možná o něm něco ví," ušklíbl se a strhl Farídovi šátek z úst. „Pověz, kde se Jeho Výsost, princ Akram, schovává?" zasyčel a Faríd tiše škytl.

Nemohl jim Akrama vydat, něco takového nešlo. Kdoví, kolik banditů se v okolí nacházelo. Nemusel být voják, aby pochopil, že se moment překvapení přiklonil na stranu nepřítele. A tak si jen skousl ret a modlil se, ať je nenapadne prohledat hostinec.

„Však ty nám ještě zazpíváš," odfrkl muž a přehodil ho přes koně jako pytel brambor. „Prorok má výslechové metody, které rozmluví i skálu. Pokud si chceš zachovat všechny prstíky, radil bych ti promluvit teď, dokud mám dobrou náladu."

Muž chytil Farída za spoutané ruce. Nevybíravě mu rozevřel mozolnatou dlaň a poté mu nehtem přejížděl po bříškách prstů, které svým dotekem jen více dráždil.

„Tak bude to?" ušklíbl se a Faríd sevřel ústa s takovou silou, že mu rty zcela zmizely mezi zuby.

Nic jim neřekne. Nic z něj nedostanou. A pokud je jeho údělem zemřít, aby se princ dostal do bezpečí, pak to přijme. Rodině tu slíbenou odměnu vyplatí tak, či onak. Nikde přeci nestálo, že se domů vrátí živý.

Při tomto uvědomění jeho slzy nabraly na síle. Stékaly po rudých tvářích nyní překrvené hlavy. Doufal, že Akram pochopí, že byl unesen. Že nikam neutekl. A pokud se ho pokusí najít... Bylo by to od něj hezké. Jistě, princ na útěku nedokáže konkurovat moci Proroka nebo některého z jánešínů, ale jen fakt, že by si na něj vzpomněl, Farída hřál u srdce.