Stínotvůrci

17. Táborák, když zvolna zhasíná

Následující ráno na Farída čekalo milé překvapení. Když sešel do jídelny, aby zde v poklidu posnídal s ostatními, nalezl prince, jak sedí u stolu a věnuje se svému opeřenému příteli.

„Šťovík!" vyhrkl a přiskočil k nim. „Přinesl s sebou nějaké psaní?"

„Přesvědč se sám. A ještě, než se zeptáš, tak ne, nečetl jsem to. Byl jsem vzorňák, co ti dovolil mít nějaký tajemství. A teď... Ukaaaž!" dodal a zvědavě se nahnul nad Farídovo rameno. „Co se tam píše? CO SE TAM PÍŠE?!"

„Kam se podělo to tvé ‚můžeš mít tajemství', no?" pousmál se Faríd, zatímco pročítal několik řádků, které mu zanechal Hakim. Bratrův rukopis poznal bezpečně. Při čtení si dal záležet, aby se naklonil takovým způsobem, že princ ze vzkazu nic neviděl.

„Hej, hej, hej!" okřikl ho Akram a začal na něj šplhat jako na strom. „Takhle to nejde, Flíčku. Já tady byl ten hodnej a respektoval tvoje soukromí, takže si teď zasloužím odměnu!"

„A tou odměnou myslíš, že mi odrovnáš záda?" zasmál se Faríd a setřásl ho ze sebe. „Hakim mi tu jen píše o situaci doma. Otec je... stále nemocný," povzdechl si. „Nevíme si s ním rady. Jeho stav se nelepší."

„To mě mrzí," zašeptal Akram.

„Díky. Prý ho budou pozorovat a kdyby se jeho stav zhoršil, zkusí mi dát včas vědět. Však víš, abych se s ním mohl rozloučit."

Akram přikývl, i přestože si v tu chvíli byli oba vědomi hořké pravdy. Neexistovalo, že by se Farídovi podařilo dostat včas domů. I kdyby měla jeho rodina po ruce Šťovíka, tak jen dopravení vzkazu by zabralo několik hodin, nemluvě o samotné cestě zpátky. A každý ví, že během nemoci rozhodují minuty, někdy i vteřiny.

Tuto záležitost však ani jeden z nich přímo nekomentoval. Mlčky se dohodli zachovat onu nadějeplnou možnost rozloučení se s blízkým, než jeho duše odejde do Síně, odkud s povolením Anwaara, Anwaar buď milostiv, bude moci vstoupit do ráje, kde se jí dostane zaslouženého odpočinku.

Faríd si pročetl posledních pár řádků dopisu, a přitom se nahlas uchechtl. Něco takového však nemohlo utéct princově pozornosti.

„Ale copak, Flíčku?" Akram si ho změřil zkoumavým pohledem. „Něco vtipného?"

„Ne, vůbec ne. Vlastně ano, můj bratr tě tady nazval vznešeným frajírkem. A prý si na tebe mám dát pozor, protože někdo, kdo nosí tak zdobené kalhoty, nemůže být normální."

„Hmm," Akram zamyšleně přimhouřil oči, „a co přesně na tom má být vtipného? Pokud vím, tak já vznešený jsem. Frajer taky. A že se hezky oblékám? Koukej Hopíkovi vzkázat, že JÁ mám alespoň něco, čemu se říká módní vkus, zatímco on po farmě pobíhá v pytli od brambor."

„Samozřejmě," přikývl Faríd s úsměvem.

„A nezapomeň dodat, že MNĚ by na rozdíl od něj i ten pytel od brambor slušel," odfrkl a důležitě zvedl nos. „Typický zemědělec. Takoví lidé by nepoznali krásu, ani kdyby je kopla do zadele."

„Připíšu, připíšu," pousmál se Faríd a sáhl do tašky, odkud vylovil dopisní papír. „Možná jim povím i něco málo o našem studiu. Myslím, že je nanejvýš zajímavé, i když... Ne, raději ne," povzdechl si a odložil papír zpět do tašky.

„Jasně, kvůli bezpečnosti, že jo? Nikdy nevíš, ke komu se takový informace můžou dostat."

Faríd mlčky přikývl, ovšem jeho pravé důvody byly o něco hlubší než jen pouhá starost o odposlouchávaní. Dny strávené na cestách v něm probudily jistou zvědavost, o které ani netušil, že ji v sobě má. A jistě, stále byl věrný Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, nedovolil by si zpochybnit podstatu víry ve světlo. Přesto možnost, že by se mohl dozvědět i něco více o jeho bratru Zillovi, v něm vyvolala až nebezpečný zájem. Přirozeně se ke straně stínů nechtěl přidat, jen si ji přál... lépe poznat?