Amélie upadla do kómatu. Bojím jse o ní, můžu za to vlastne já. Zavolal jsem Jakubovi, nech přijede. Teď už jenom čekám na Jakuba a koukám na Amel, která už klidně dejchá. Jsem rád, že to dala. Jenom když jsi představuji, že by to nepřežila je mi špatně.
"Dominiku?" Řekne potichu Jakub.
"Jo" Odpovím mu.
"V pořádku brácho?" Zeptá jse mě.
"Jo, dik" Odpovím mu.
"Jak je na tom" Zeptá jse.
"Líp, ale může stále zemřet" Řeknu a zajedu jsi rukami do dredů.
"Ty jsi jí vážně uhodil?" Zeptá jse mně.
"Jo" Řeknu potichu.
Po týdnu:
Amel stále je v kómatu, bojím jse o ní, že to ani není zdravé. Teď jdu za ní. Jsem z toho dost v píči, protože i když to tak poslední dobu nevypadalo, je moje všechno. Teď jsi uvedomuju všechny ty chyby co jsem udělal, neměl jsem být tak hnusnej a uhodit jí. Vejdu do její izby a ona jse vzhůru! Mluví s nějakou doktorkou! Ona žije! Vysmátej jsu k její posteli, ale její výraz tváře není šťastněj, jakoby mně tady vůbec nechtěla.
"Ahoj Ami" Řeknu potichu.
"Ahoj" Řekne opatrně.
"Dobre" Odpoví jedno slovně.
"Omlouvám jse ti za všechno" Řeknu a ona se na mně ani nepodíva.
"Ja vím, že jsem byl na tebe strašne hnusnej, ale olitoval jsem to. Strašně jsem se o tebe bál celou dobu." Řeknu rázne. Ona jenom přikívne.
Pohľad Amel:
Zobudila som sa po týždni z nejakého kómatu. Nevedela som vôbec, že čo sa stalo. Vraj otec v nátlaku hnevu nabúral. To, že bol nahnevaný si veľmi dobre pamätám. Ani ho nechcem vidieť. Niesom, nahnevaná, ale sklamaná z neho. Keď som ho dnes uvidela, som sa mu ani nedokázala pozrieť do očí. Teraz mi hovorí ako ho to mrzí a tieto sracky, ale ja neviem ani ako mu odpovedať. Je toho veľa na mňa teraz.
Nechali si ma ešte asi 4dni v nemocnici, nič zaujímavé. Buď som spala alebo som sa hrala na mobile. Otec skoro furt za mnou chodil, ale ja som k nemu milá nebola. Bol za mnou aj Samko, bola som mu za ta veľmi vďačná. Teraz už sedím v aute na ceste domov. Som v úplnom strese. Co keď otec zase nabúra?
Otec není nejaký šťastný, Laura sa ma dokonca pýtala, že či neviem čo mu je. Keď z nemocnice dorazíme sa rozhodnem hneď ísť do sprchy. Keď som sa osprchovala som si urobila Skin care a vlasy dala do neupraveného drdolu. Obliekla som si tepláky a tričko. Išla som do izby, kde som pozerala na mobile film.
"Amel, nemáš hlad?" Spýta sa ma otec.
"Nie" Odpoviem mu jednoslovne. Pri dverách už iba počujeme vzdychnutie a zatvorenie dverí. Popravde ani neviem čo mám robiť. Na otcovi mi neskutočne záleží to hej, ale vážne sa musí začať ovládať. Veš má skoro 30 rokov, a nevie ovládať svoj hnev. Čo mi urobí nabudúce? Dokope ma na zemi?
