Dragon girl

Dragons girl - 1. Kapitola

,,Za tvé činy, kterými jsi poškodila bezpečnost ostatních tě vylučujeme z kmene a pošleme do míst kde sídlí lidé. Nemůžeš mít žádné námitky, tak jsem rozhodl já král Fredericus a rada kmene." Pak už jen tma, černo, samota.
Zase... Proč? Stejný sen pořad dokola. Chci na to zapomenout, ale jak? Když se mi to stále vrací.
Rychle jsem vstala z postele, to jsem ale neměla dělat, zamotala se mi hlava a já se zkácela na zem. Zapomínám, že tělo začíná slábnout. Za chvíli přijdu o svého draka. Potřebuji se převtělit a vzlétnout co nejdříve. Nebo už navždy budu normální bytost. člověk...
Došla jsem ke skříni. A vytáhla si černé šaty se stříbrným páskem. Nachystala jsem se a mohla jít. Zamknula jsem byt, v tu chvíli mi došlo jak jsem sama. Kdokoliv mohl jít se mnou, ale nikdo. Ani má vlastní matka. Copak já můžu za to, že jsem jedna z nejvzácnějších druhů draků? Ne... Nechápu to.

Cestou jsem potkala Edwarda. Opravdu to byl člověk, kterého jsem právě nejmíň ráda viděla.
,,Čau Stello..." ten jeho slizkej hlas.
,,Nazdar" odfrkla jsem.
,,Nedělej, že nemáš zájem"
,,Ale ja ho nemám" skoro jsem vykřikla a rychlým krokem odešla pryč.
Aby jste věděli, Edward je ten nejhnusnější kluk pod sluncem. A pořad dolízá.

Už jsem se blížila ke škole a cítila jsem lehkou bolest v břiše. Ano... nechtělo se mi tam. Ovšem komu by se chtělo? Neštěstí tenhle rok končím. Je mi devatenáct a tenhle rok maturuju takže cajk.
Chci maturovat z fyziky a matiky, což je dost neobvyklý, ale my draci to máme prostě v krvi. Už od mala do nás cpali vzorečky atd.
Když jsem vešla do třídy všichni ztichli. Podívali se na mě a pak se vrátili do rozhovoru. Nejsem zrovna dvakrát popularní. Většinou jsem se bavila s těmi strašími a to i proto, že u draků se roky počítají jinak. Dost složitě a tím bych měla mít asi 22 let. I když na to nevypadám.
Škola byla opět nudná a nezajímavá tuto látku už jsem znala a tím pádem jsem měla čas pro odpočinek.

Odpoledne jsem zašla do města nakoupit nějaké oblečení. A koho nepotkám? Ano moje úžasné spolužačky.
,,Jdeš si nakoupit oblečení? Poradím ti... pro šprty se nejvíc hodí košile a sukně, ale ne moc krátká" ach bože.... jak já tu blonďatou nánu nenávidím.
,,Drž hubu Angeliko, nezajímá mě tvůj názor." ony se jen zasmáli a v chůzi pokračovaly dál.
Potomhle mě chuť k nakupování přešla a tak jsem se jen tak procházela ulicemi Chicaga až jsem došla za město k zapadlé louce u lesa. Došla jsem až k němu. Tady bych se mohla převtělit neviděla jsem ani jediného člověka.
Soustředila jsem se... začaly se mi prodlužovat končetiny. Nozdry a hlava se zvetšily. A nakonec se kůže vyměnila za lesklé modré šupiny. Trochu to bolelo, ale byl to nevyměnitelný pocit. Pomalu jsem se narovnala, párkrát zamávala křídly a vzlétla. Konečně jsem pocítila ten úžasný vítr šumící kolem mě.
Chvíli jsem létala, ale pak jsem uslyšela nějaké zašumění v lese. Máme velice dobrý sluch, čich a zrak. No, ale létala jsem dost nízko aby mě nikdo nezahlédl. Přesto jsem radši slétla k zemi abych se ujistila, že to bylo jen nějaké zvíře. Převtělila jsem se zpět do lidské podoby a šla to prozkoumat.
Když se zdálo, že v tmavém lese nikdo není, zakřupala za mnou větvička a já se ve vteřině otočila....

- takže ahoj lidi, doufám že se vám můj první díl líbí a že snad není tak hrozný. Budu ráda za každý komentář ať pozitivní či negativní, Like a vote. Moc děkuju už jen za přečtení, Vaše 👑blond princess👑.