Ahoj.
Pokud to teď čtete, tak si asi myslíte, že je to jedno z těch tradičních poděkování, které dělám na konci každého příběhu. Ale dneska tomu, tak není.
Tohle nejspíš ještě není konec tohohle příběhu, ale jelikož je to nejsledovanější příběh na mém účtu, tak to chci napsat právě sem.
Jelikož je na mém účtě, stejně tak jako na každém jiném, 'tlačítko' follow a to už stisklo skoro 250 lidí, což už je taky velké číslo. To pro mě není málo!
A jelikož jsem dneska měla spousty času a dumala a dumala a dumala. Nad tím proč to vlastně dělám? Proč píšu? Jestli mě to stále baví? Jestli v tom mám pokračovat?
A taky jsem dneska dost brečela, protože jsem byla asi, já nevím, emocionálně vypjatá. A potřebovala jsem si všechni srovnat v hlavě. A rovnala jsem si to tam pěkně dlouho. Pak jsem Kačence psala svoje otázky, na které jsem si nedokázala odpovědět a nevěděla proč na ně chci znát odpověď. A ona mi na ně s trpělivostí odpovídala a přesvědčovala, že to má cenu, že to dělám, protože mě to baví. Což je pravda. Jen teď řekněme. Nejsem si tím úplně jistá.
Prostě jsem zjistila, že jsem něco ztratila. Vlastně nemůžu říct úplně ztratila. To je hloupost. Já to mám. Jen jako bych zapoměla, jak se to používá.
Vy vlastně stále nevíte, co to je...
Fantazie. Ano moje fantazie, která si za pochodu dokázala vymyslet příběh, jak vtipný, tak smutný.
A najednou.
Nic.
Prostě prázdno. Tma.
A to mě děsí. Nemám moc v lásce tmu. A už vůbec né prázdno.
Nemám ráda samotu. Jsem člověk co potřebuje lidi. Nedokázala bych si představit, kdybych byla jen já. Neměla kamarády...Asi bych byla nějaká smažka.
Ano někdy jsem ráda sama. Na pár hodin.
Ale tohle moje prázdno trvá už pár dní. A mě to děsí.
I přes to, že mám v hlavě vymetýno se snažím jet dál. A vykouzlit vám na tváři úsměv aktualizací mého/mých příběhu. Chci, aby jste se usmívali. Mám ráda, když se lidi usmívají.
A hlavně, když jsou to lidi jako vy. Lidi, co mě podporují. Bez kterých bych neby nic. Bez vás už bych to asi vzdala. Nebo se spíše vrátila k psaní sama pro sebe.
A tak se teď sama sebe ptám. Jam vám za tohle všechno poděkovat? Je to tak těžký protože se vám ve svých oříbězích otvírám víc než si myslíte. Otevírám vám něco, co jsem si myslela, že vždycky zůstane v mojí hlavě, že se o to nebudu moc podělit, že mě nikdo nepochopí.
Ale vy jste mě pochopili. Líbí se vám to.
A já nevím, jak vám mám poděkovat. Říct/napsat díky je málo.
Nedokáže to vyjádřit všechno, co se ve mě teď pere, jak moc šťastná jsem.
Jsem tak ráda, že se vám to líbí. Že mě podporujete. Že vás stále přibývá.
Nevím, jak dlouho mi teď bude trvat dostat se z mého ticha.
Doufám, že moc dlouho ne. Asi se zaměřím jen na pár příběhů, možná na vůbec žádný. Dám si chvilku pauzu. Asi už jí potřebuju.
Možná jsem jenom přetížila svůj vlastní systém a teď se mě rozhodl takhle sabotovat.
Je to málo, ale nevím, jak víc vám to projevit, vyjádřit, ukázat? Takže...
DĚKUJU.
A pokud vás napadá něco jak bych vám mohla lépe poděkovat, tak rozhodně neváhejte. Chci to vědět. A udělám to! Chci vědět, jak vám ten dík vyjádřit, proto6e tohle je strašně málo.
