Školní výlet s Tokyo Revengers

• 6 •

Shinichiro nevěřícně zíral před sebe a chvílemi zalapal po dechu, mezitím co k němu pomalou rychlostí přijížděl vláček, ve kterém po určitých úsecích zoo často jezdí skupinky lidí a řidič jim během jízdy dělá komentovanou prohlídku. To by samo o sobě nebylo až tak neobvyklé, jenže v tomhle vláčku na místě řidiče s významným pohledem seděl jeden jeho žák, další seděl na sedadle o dvě řady za ním a netvářil se zrovna nadšeně a v úplně zadní řadě na sedačkách ležel třetí a poklidně oddechoval.

Shin zatnul ruce v pěst, až mu zbělely klouby a nepřestával pohledem sledovat vláček, který nakonec zastavil tak dva metry od něj. Sanzu se vyklonil ze sedadla řidiče a nevinně se na něj podíval.

"Jé, dobrý den pane učiteli, vy jste se od skupiny taky ztratil? Nechcete svézt?" zeptal se bezelstně a naprosto bez zaváhání, jako kdyby se Shinichira jen tak mezi řečí ptal, jak se má. Rindo se následně pokusil natáhnout dopředu a dát svému kamarádovi pohlavek (třeba by se mu v té jeho blonďaté palici konečně trochu rozsvítilo, protože Shinichiro momentálně vypadal spíš zralý na infarkt než na to, aby ho někam svezli), bohužel na něj ze svého sedadla nedosáhl.

Shinichiro se stávajícím nevěřícným pohledem prudce zamrkal a dál tiskl ruce v pěst, ovšem Sanzu nevypadal, že by si dělal legraci nebo cokoliv podobného. Jenom mu asi vůbec nedocházelo, že v téhle chvíli byl odvoz kradeným vláčkem fakt to poslední, po čem černovlásek toužil (to, po čem momentálně nejvíc toužil, byly ty dvě cigarety v jeho kapse, které zabavil Wakasovi a Hanmovi).

Místo toho, aby si sáhl pro papírek s tabákem, se ale rozhodl pokusit uklidnit jiným způsobem a na chvíli se chytil za kořen nosu a zavřel oči. Po nějaké chvilce je s trhaným nádechem zase otevřel a zadíval se zpátky na své žáky uvnitř vláčku. 

"Sanzu? Haitani? Co to tady ksakru děláte?" zeptal se a snažil se udržet v klidu a nezvyšovat na ně hlas - byl to však očividně úkol velice těžký a už teď bylo slyšet, jak mu hlas místy lehce přeskakuje. Ran v ten moment tiše zachrápal a na sedačkách vzadu se pootočil, Rindo si následně potichu povzdechl, ale k odpovědi se taktéž neměl. Proto se vysvětlování nakonec chopil Sanzu, který stále seděl na místě řidiče a z tváře mu nemizel jeho nevinný výraz.

"No, kvůli Ranovi jsme se už před nějakou dobou ztratili od skupiny a když jsme to zjistili, shodli jsme se, že vydat se ostatní hledat pěšky je strašně časově neefektivní. A v tu chvíli jsem si všiml, že tahle věcička stojí kousek od nás a zrovna ji nikdo  nepoužívá ani nepotřebuje. A věděl jsem, že s tímhle by se logicky transport zrychlil, proto jsem se rozhodl využít své strojvůdcovské schopnosti a zkusit najít zbytek takhle," vysvětlil stále s úsměvem a pohled Shinichirovi opětoval. Shinichiro zůstal opět jen zírat a chvíli musel odolávat touze začít křičet, poté si hluboce povzdechl - upřímně absolutně nechápal, jak by tohle někoho mohlo vůbec kdy napadnout.

"Tak hele vy tři. Nemyslete si, že se z tohohle jen tak vyvlíknete, jelikož tohle definitivně bude mít dohru. Teď to ale řešit nebudeme, protože teď je důležitý, abyste hodně rychle z toho vláčku vylezli a abychom odsud zmizeli, než si toho všimnou zdejší lidi," řekl černovlásek po chvíli celkem naléhavě - poslední, o co stál, byl další průser a další pokuta.

Sanzuovi po tomhle jeho příkazu z tváře konečně zmizel jeho vyrovnaný výraz, naopak se lehce zamračil a už se očividně nadechoval k protestům, to už se však za Shinichirovými zády ozval hlas a mladý učitel cítil, jak jeho srdce opět lehce pokleslo. S dalším trhaným nádechem se otočil za sebe, kde se setkal s frustrovanými pohledy dvou ošetřovatelů, se kterými se potýkal před chvílí. Starší ošetřovatel si s přivřenýma očima založil ruce na hrudi.