Léto s Bohem (Loki fanfiction)

Kapitola 5.

Předem se omlouvám za pravopisné i jiné chyby a chtěla bych vás poprosit o komentáře, abych věděla jak na tom jsem. :D

„Moc se mi do toho nechce" zívla jsem a převalila se na posteli.

„Musíš začít s výcvikem" zamračil se.

„Ale mě se nechce" zaúpěla jsem.

„Víš, jak dětinsky se právě chováš?" rozhodil rukama a vyšel z pokoje. Ne, že by se mi nechtělo poznat tu sílu uvnitř sebe, ale bála jsem se, že někomu ublížím, že ji neovládnu. Na druhou stranu bych asi měla začít co nejdřív. Vstala jsme a přešla ke dveřím.

„Fajn jak chceš, jdu do toho, ale jestli se něco stane, končím."

Uchechtl se. „Já věděl, že neodoláš poznání něčeho tak mocného."

„Neprovokuj" ukázala jsem na něj prstem. Znovu se uchechtl. Zavřela jsem dveře a šla ke skříni. Vytáhla jsem z ní černé tílko a legíny po kolena. To tílko jsem měla ráda, ale nedá se nic dělat. Vzala jsem nůžky a vystřihla na zádech dvě díry zhruba u lopatek. Sundala jsem si tričko, ve kterém jsem spala a vzpomněla si, že i do něho jsem musela včera večer udělat díry. No nic. S oblékáním byl trochu problém a to zvláště proto, že tílko bylo na rozdíl od trika na spaní upnuté. Nakonec jsem to, ale nějak zvládla.

Šla jsem do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a vlasy spletla do copu na stranu. Při zaplétání jsem si všimla, že křídla jsou o kousek větší než včera a na některých místech už mají tvrdší peří. Taky barva očí se změnila a byla o něco fialovější. Zavřela jsem je a opřela se o umyvadlo. Nádech, výdech jen klid, to zvládneš. Říkala jsem si v duchu. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se to vážně děje zrovna mně. Proč já? A proč to musel být zrovna ON, kdo mi nabídl svou pomoc? A proč jsem ji vlastně přijala? Vždyť ho ani neznám.

Hlavou se mi honilo tolik otázek a já na ně znala tak málo odpovědí. Začaly mě pálit oči. Najednou z nich vyběhla jedna osamocená slza a běžela dál po mé tváři, dokud neskápla na zem. Cítila jsem takovou úzkost. Vždyť celý můj život byl vlastně jen jedna velká lež, jenže nejhorší na tom bylo, že já sem té lži věřila. Kéž by mi to řekli alespoň moji rodiče, ale ne, mě to musí říct úplně cizí člověk.

„Můžeme?" Ozvalo se za mnou.

Trochu jsem sebou trhla. „Jo... já... já jen." Neměla jsem slov. Před měsícem jsem vůbec netušila, že něco jako je magie vůbec existuje a teď? Stala se mou součástí, mým životem. Ucítila jsem dotek na paži. Opět jsem se zachvěla.

„Proč máš ze mě strach?" zašeptal mi těsně vedle ucha. Naskočila mi z toho husí kůže. Měla jsem zavřené oči, ale i tak jsem poznala, že se usmívá. Strach? Ano měla jsem strach. Strach z člověka, kterého neznám a který mě svým způsobem pořád děsí.

„Protože tě vůbec neznám. Nevyznám se v tobě a z toho mám strach. Vůbec nevím, co si jsi zač" vyhrkla jsem. Otevřela jsem oči a otočila se k němu čelem. Trochu se zamračil, když uviděl mokrou stopu od slzy na mé tváři.

„Proč ti záleží tolik na tom, kdo jsem?"

„Proč? Protože všichni lidé, které neznám mi svým způsoben nahání hrůzu. A zvlášť když se pohybují v mojí blízkosti, chovají se tak tajemně, nosí divný oblečení a umí čarovat. Chápeš? Tohle je špatně. Chtěla bych vědět víc než jen jak se jmenuješ. Myslíš si, že můžu věřit člověku, kterého ani neznám?"

„Pokud mi nevěříš, jak si tedy mohla klidně usnout v mojí přítomnosti? Jak si se ke mně mohla s jistotou otočit zády?" Tvářil se nechápavě a zároveň v tom byl mírný úšklebek. Věděl, že mně dostal, měl na vrch. Jeho argumenty byly prostě nepřekonatelné. Zamračila jsem se a vyšla z místnosti. Posadila jsem se na gauč a vložila tvář do dlaní. Ucítila jsem, jak se gauč zhoupnul, když si na něj sedl vedle mě, ale rozhodla jsem mu nevěnovat pozornost.