Léto s Bohem (Loki fanfiction)

Kapitola 10.

Jen aby jste se lépe zorientovali, v této kapitole už je Annie ve Stark Tower. Jak se tam dostala? Ehmm nejspíš teleportací ok? Jo, a pokud nevíte, tak Wilson je Falcon z Kapitána Ameriky 2. Já taky nevěděla, jak se vlastně jmenuje. No a jestli to v minulé kapitole mezi těmi dvěma hrdličkami zajiskřilo, tak v dnešním ta jiskra zase pěkně rychle zhasne. Všechno vyjasněno a můžeme začít.

Stála jsem ve velkém houfu lidí, kteří se neustále tlačili dopředu ke dveřím. Každou chvíli mi někdo šlápl na nohu nebo do mě vrazil, už mi to začínalo drásat nervy. Byla jsem někde uprostřed té hordy a snažila se nevnímat všechen ten hluk kolem, který jsem slyšela mnohem hlasitěji než ostatní. Navíc to tady nepříjemně páchlo mixem všech možných parfémů, deodorantů, doutníků, cigaret, ale i potů. Zvedal se mi z toho žaludek a motala se mi hlava, ale co se dalo dělat. Z toho vězení bych se nedostala ani, kdybych chtěla. Sakra Loki kam si mě to poslal? Zblázním se tu z toho, to ani nemůže dopadnout jinak. Kdo by to byl řekl, že mají Avengers tolik přátel? Vždyť je tady snad celý New York.

Zvedla jsem hlavu a spatřila svítící nápis STARK. Takže už to není Avengers Tower? To znamená, že jejich základna je teď někde jinde a bydlí tu už jenom on. Egoista jeden, větší už ho udělat nemohli? Protočila jsem oči a podívala se opět před sebe. Zbývalo už jen pár kroků ke dveřím. Jak to urychlit? Přede mnou stál postarší, důležitě vyhlížející muž. Byl o trochu vyšší než já, tedy než Beatrice a taky byl o hodně tlustší. Nenápadným gestem ruky jsem k němu seslala vlnku magie, která ho omráčila. Bezvládně se sesunul na zem a k mému štěstí se k němu seběhla snad polovina lidí přede mnou.

S nepatrným úsměvem jsem je obešla a zjistila, že přede mnou už je jen nějaká blondýnka. Jo tak to kvůli tobě se to všechno brzdí? Pomyslela jsem si a zaposlouchala se, co říká tak důležitého, že jsem kvůli tomu musela stát skoro dvě hodiny mezi těmi páchnoucími a hlučnými lidmi. Podle toho co za nesmysli hučela do hlavy holohlavému bodyguardovi u dveří, jsem odhadovala, že má IQ tak padesát. Proč mu vypráví o tom, jakou si koupila kabelku? Tak tohle byla poslední kapka. Přivřela jsem oči a soustředila se na její hlavu. V očích se jí fialově zablesklo a na tváři se jí vykouzlil nádherný tupý výraz. Byla jsem tam, nebylo to tak těžké. Teď stačilo ji jen přimět, aby klopýtla a spadla ze schodů.

„Výborně" zašeptala jsem si pro sebe neslyšně, když se blondýna válela pod schody a bodyguard se jí snažil zvednout. Vzpomněla jsem si, když jsem to s Lokim trénovala na náhodných kolemjdoucích v kavárně. Tehdy jsem zjistila, že lidi co mají nižší IQ se dají ovládnout mnohem snadněji než intelektuálové. Musela jsem se tehdy i teď hodně držet abych nepropukla v hlasitý smích, když jsem si vzpomněla, jak jsme lidi polívali kávou a čaji. S vítězným úsměvem jsem udělala ten poslední chybějící krok ke dveřím a otočila se do červeně blikající kamery.

„Jméno?" zeptal se ženský hlas s robotickým přízvukem.

„Beatrice Fort." Hmm a kdepak je Jarvis?

„Dobrý večer doktorko, můžete jít" ozvala se znovu a dveře se otevřely.

Jediným pohledem jsem přejela celou místnost, až jsem se zastavila u výtahu. Rázným krokem jsem k němu vyšla, ale brzy jsem musela zpomalit, protože v tmavě modrých minišatech, které mi byly asi do půlky stehen, se rychle chodilo pěkně špatně. Navíc jsem na sobě ucítila několik pochybných pohledů.

Vlezla jsem do výtahu a podívala se na všechna ta tlačítka. Páni. Ani bych neřekla, že může mít nějaká budova tolik pater. Zavzpomínala jsem, ve kterém patře se svítilo, když jsem stála venku a stiskla tlačítko s číslem patnáct. Dveře se zavřely a výtah se s nepatrným zhoupnutím rozjel nahoru. Hrála v něm taková pofiderní hudba, která se mi nijak extra nelíbila, ale byla dost nakažlivá, takže jsem se do jejího rytmu začala nepatrně pohupovat. Třináct. Čtrnáct. Patnáct. Ozvalo se tiché cinknutí a dveře se otevřely.