Léto s Bohem (Loki fanfiction)

Kapitola 7.

Kapitola 7.

Probudily mě pronikavé sluneční paprsky, které mi svítily přímo do očí a při jejich otevření mě oslepily. Zabořila jsem obličej do polštáře. Cítila jsem se tak zesláble a ochable jako ještě nikdy. Vzpomněla jsem si, co se stalo včera a při vzpomínce na strašlivý sen, co se mi zdál, mi naskočila husí kůže. Potom jsem ucítila něčí dech na zátylku. Všimla jsem si, že mám kolem pasu ovinutou Lokiho ruku a trochu jsem se usmála. Nechtěl tu se mnou být a teď? Zády, tedy křídly jsem byla přitisknutá na jeho hrudi a cítila, jak mu tluče srdce. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se jen na ten rytmus.

Najednou se nečekaně zrychlil a cítila jsem, jak sebou trochu škubl. Usoudila jsem, že se právě vzbudil, a když zjistil, v jaké se nacházíme pozici, tak ho to trochu rozrušilo. Nepatrně jsem se usmála, ale oči jsem nechala dál zavřené. Nechtěla jsem ho rozrušit ještě víc. Ruka, která do teď ležela na mém pase, se stáhla a bušící srdce se oddálilo. Pořád jsem ho ale slabě slyšela, což bylo zvláštní. Loki říkal, že všechno budu vnímat jinak, ale nemyslela jsem si, že to bude příčinou toho, že se mi zlepší smysly. Najednou jsem začala vnímat úplně všechno. Všemožné vůně a pachy, částečky prachu ve vzduchu, každé šustnutí, každý krok ať byl sebetišší. Mohla jsem přesně říct, co právě Loki dělá a kam jde. Bylo to úžasný a zároveň trochu frustrující. Tolik vjemů, bude těžké soustředit se jen na jeden.

Posadila jsem se na postel a protáhla se. Vstala jsem a vyšla na balkon. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a zaposlouchala se do tichého šumění moře. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se na vycházející slunce. V tu chvíli jsem se cítila vážně krásně až na to, že mě bolel snad každý sval v celém těle. Otočila jsem hlavu a podívala se na svá ebenová křídla. V záři slunce se leskla a nabrala obzvlášť krásný odstín. Došlo mi, že od chvíle co mi narostla, jsem s nimi ještě nepohnula. Začala jsem se na to soustředit a snažila jimi alespoň trochu hýbnout. K mému překvapení to nebylo ani moc těžké a povedlo se mi křídla roztáhnout úplně. V duchu jsem sama sobě zatleskala a pro sebe se usmála. Chvíli jsem je nechala roztažená a prohlížela si je. Připadalo mi, že je to stejné jako hýbat rukama.

Svěsila jsem je a zašla zpět do ložnice. Uvědomila jsem si, že na sobě mám pořád oblečení od včera a proto jsem se převlékla do kraťasů a bílé košile, do které jsem mimochodem musela zase udělat díry. Špinavé oblečení jsem vzala do náruče a vyšla z pokoje. Loki seděl na gauči a zaujatě sledoval zprávy. Nejevila jsem o to moc velký zájem, dokud jsem neuslyšela slovo "TORNÁDO". Otočila jsem se na obrazovku a leknutím mi vypadlo prádlo z rukou. Běželo tam video, které někdo natočil z pláže naproti ostrovu. Ta pláž ležela z druhé strany ostrova, než na které jsme cvičili, ale podle moderátora bylo tornádo, posléze tornáda tak velká, že byla vidět i přes palmy a jiné překážky.

„Neobvyklé však bylo, že obě tornáda měla odstín fialové barvy a po celou dobu videa se prakticky nehnula z místa. Meteorologové se okamžitě dostavili na ostrov, na němž údajně tornáda vznikla, avšak nenašly nic, co by vedlo ke vzniku tak podivného přírodního jevu. Video můžete zhlédnout na youtube, ale i jiných sociálních sítích. A další zprávy..."

Stála jsem nehybně jako socha a stále zírala na obrazovku, na které už dávno běželo něco jiného. Nemohla jsem tomu uvěřit a zároveň jsem byla naštvaná sama na sebe. Měla jsem tušit, že je někdo uvidí a natočí.

Loki se ke mně otočil s nečitelným výrazem ve tváři. Zhluboka jsem se nadechla. „No... tak to je skvělý" ušklíbla jsem se, sebrala oblečení a šla do koupelny, kde jsem ho vyprala v umyvadle a nechala sušit na okně. Ucítila jsem povědomou vůni jídla a dostala hlad. Vyšla jsem ze dveří a uviděla Lokiho u... u plotny?

Přešla jsem k němu a zjistila, že smaží palačinky.„Ty umíš vařit?" Zeptala jsem se a nevěřícně zamrkala.

„Vlastně to dělám poprvé, ale s kuchařkou je to jednoduché." Odpověděl nezaujatě.

„Dobrá mistře, ale myslím, že tahle už se ti začíná připalovat" uchechtla jsem se.Loki ji v mžiku vysypal s pánve na talíř, a když se spálil o horký olej, zasyčel a pánev mu vypadla z rukou

.„No koukám, že ti to jde jedna báseň" zasmála jsem se jeho neštěstí a postavila pánev zpět na sporák.

„To bylo schválně" vyprskl. Nechtěl přiznat, že udělal chybu a zároveň ho nenapadlo nic lepšího.

„Běž si sednout, dodělám to" odstrčila jsem ho a postavila se na jeho místo. „Kde si vlastně vzal kuchařku?"

„Byla v jedné z těch dolních skříněk. Docela mne zaujala, netušil jsem, že na Midgardu máte tolik různých pokrmů."

„Vlastně je jich ještě víc než kolik jich je v téhle knize, ale teď máš alespoň základní přehled. Počkat... na Midgardu? Co je Midgard?" Věděla jsem, že se nemám na nic ptát, ale tohle by mi říct mohl.

„Země přeci" protočil očima.

„Fajn, už mlčím" pokroutila jsem hlavou a věnovala veškerou pozornost palačinkám.

Postavila jsem na stůl před Lokiho jeho porci a svojí položila naproti němu. Posadila jsem se a čekala, až ochutná první. Nedůvěřivě ukrojil první sousto a strčil ho do úst.

„No? Jaký to je?" zeptala jsem se se zájmem.

„Čekal jsem, že to bude chutnat trochu jinak, ale není to špatné." Nepatrně se usmál a ukrojil další sousto.Taky jsem se usmála a pustila se do své porce.

Po pár soustech mi v hlavě začala hlodat otázka týkající se toho, co se stalo včera. Pamatovala jsem si jenom, jak se nade mnou zavřelo moře a pak už nic. „Loki?" Odtrhnul pohled od jídla a tázavě zvedl obočí. „Ehm... co se vlastně stalo včera? Myslím po tom, co jsem spadla do moře."

„Upadla jsi do bezvědomí a nebýt mě utopila by ses. Přišel jsem právě včas, abych tě vylovil, začínal ti docházet vzduch. Vytáhl jsem tě na břeh a přemístil nás sem."

„No... tak děkuju, ale kam si vlastně před tím zmizel?"

„Nezmizel jsem, pořád jsem tam byl, jenom jsem se trochu vzdálil, když se ti to začalo vymykat." Dojedl porci, opřel se do židle a zkoumavě si mě prohlížel.Připadala jsem si trochu zrazená a podvedená, ale na druhou stranu jsem to chápala. Kdybych byla v jeho situaci udělala bych nejspíš to samé.

„Já... promiň, nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle." Sklopila jsem pohled. Nechápala jsem, jak se mi to mohlo takhle vymknout z rukou. Kde se ve mně vzalo tolik síly? Měl to být jen pokus, o kterém jsem si myslela, že nevyjde. „Zklamala jsem tě?" šeptla jsem, aniž bych zvedla pohled.

Klekl si vedle mě na zem a chytil mé ruce do svých. Trochu mě to gesto překvapilo, ale nenechala jsem to na sobě znát a dál koukala do země.

„Annie... to co jsi včera dokázala, mě nezklamalo..., ale ohromilo." Vzhlédla jsem k němu s nechápavým výrazem. Na tváři mu pohrával nepatrný úsměv. „Nikdy bych si nemyslel, že něco takového dokážeš hned na druhý pokus. Myslel jsem, že se ti ani nepodaří vytvořit vír natož tornádo. Jsi mnohem silnější, než jsem si myslel." Zvedl se a pomalým krokem odcházel na terasu. „Odpočiň si, naber síly a zítra budeme pokračovat." Opřel se o zábradlí a hleděl na moře.

Usmála jsem se a šla uklidit nádobí. Pořád jsem nad ním přemýšlela. Někdy na mě byl naštvaný kvůli malichernostem, ale když se stalo něco opravdu hrozného, jen se usmál a nechal to být. Také ta nezvyklá gesta, jako chytání za ruce, hlazení po tvářích a přitom ta přehnaná odtažitost v některých momentech. Bylo to zvláštní.

Doufám, že se kapitola líbila a jako obvykle prosím o komentáře nebo hodnocení. :D Vzhledem k tomu, že za dva dny začínají prázdniny a já se o prázdninách domů moc často nedostanu, tak nevím, kdy vyjde další kapitola. I přes to budu vydávat, co nejčastěji to půjde. Užijte si prázdniny a ahoj zase příště. :D