Léto s Bohem (Loki fanfiction)

Prolog.

A je to tady, moje první povídka. Nebudu k tomu nic dodávat prostě jen čtěte a čtěte a hlavně komentujte. Potřebuju přeci vědět, jestli má vůbec cenu s tímhle pokračovat.

V posledních měsících se toho na mě hodně navalilo a já byla v neustálém stresu. A proto, když mi oznámili, že jsem úspěšně dokončila střední školu, tak jsem byla snad ten nejšťastnější člověk na světě. Najednou jako by to ze mě všechno spadlo a já se zase cítila volná a odlehčená od vší té vystresované nálady. Rozhodla jsem se, že si zasloužím dlouhý odpočinek někde u moře. Peníze jsem na to měla, přeci jen jsem si na to šetřila celou střední a rodiče mi taky něčím přispěli. Ani jsem moc nepřemýšlela, bylo mi jasné, kam chci jet a tak jsem se prostě sbalila a odlétla do Caribiku (nevím jestli to píšu správně). Tedy pokud vynechám různé ty věci jako kupování letenky, čekání na letišti, loučení s rodiči a tak dále a tak dále.

***

Ten pocit, kdy stojíte na pláži po kolena ve vodě a díváte se do zapadajícího slunce je vážně k nezaplacení. Zvlášť když jste na té pláži sami a neslyšíte nic než šumění vln a chechtání racků. Měla jsem skutečně velké štěstí, že jsem dostala to nejodlehlejší apartmá s pláží, na kterou nechodí moc lidí. Byla jsem ráda sama a zvlášť tady, nemyslím si, že bych byla štěstím bez sebe, kdyby kolem mě pobíhaly malé ječící děti a jejich uřvané a vynervované matky by je káraly. Teď jsem ze všeho nejvíc potřebovala ticho a ničím nerušený klid.

Slunce už skoro zapadlo a na obzoru už zbývala jen jeho malinká část, která se stále snažila zářit co nejvíce. Vylezla jsem z vody na břeh a sedla si do teplého písku. Chtěla jsem si ten okamžik vychutnat, co nejvíc to šlo. Rozpustila jsem si drdol, dala si ruce za hlavu a lehla si. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu byla cítit mořská sůl, písek a palmy. Teď nastala ta chvíle, kdy jsem z hlavy vypustila úplně všechno. Najednou mi prostě bylo všechno jedno a nejraději bych strávila noc tady na pláži. Ale představa hmyzu, který by mě mohl poštípat mě od této myšlenky rychle odehnala. Nakonec jsem se tomu stejně neubránila a upadla jsem do jakéhosi polospánku. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem znovu otevřela oči byla už tma a šumění vln doprovázelo i otravné cvrkání cikád. Vstala jsem a odešla do domku, kde jsem padla do postele a vmžiku usnula znovu.

Žízeň mě probudila uprostřed noci, mohlo být asi tak půl druhé ráno. Vstala jsem a natočila si vodu z kohoutku. Na to odkud byla, nebyla vůbec špatná. Příjemně chladila a měla jemně nasládlou chuť. Vůbec celé toto apartmá byla jedna velká záhada. Na venek vypadalo opravdu děsivě, ale uvnitř bylo zařízené luxusněji, než jak byl zařízený můj byt. Se sklenicí v ruce jsem vyšla na terásku a zadívala se na měsíční cestu na vodě. Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o zábradlí. Bylo tu tak krásně... ticho.

Z myšlenek mě vytrhlo cosi velmi zvláštního a neobvyklého. Na obzoru se náhle objevil proud světla, který vedl z nebes až na hladinu vody. Dívala jsem se do něj s údivem a nevěřícností a zamrkala jsem, teprve když světlo zcela zmizelo. To bylo dost zvláštní, nikdy jsem nic podobného neviděla ani v televizi na tož na vlastní oči. Kopla jsem do sebe zbytek vody ve sklenici a šla si radši lehnout. To co jsem právě viděla, jsem dávala za vinu nedostatku spánku, rozespalosti a nebo možná dehydrataci, každopádně jsem se tím nehodlala více zabývat a šla znovu spát.