Štěstí / Radost / Slzy
Stála jsem nehnutě a pozorovala je. Slzy mi vyhrkly do očí při tomto zjevu. Myslela jsem si, že ho Taylor nebude mít rád, ale šeredně jsem se zmýlila. Evan si hrál s mým pětiletým synem pod vánočním stromkem s auty. Nejvíce mě ale překvapil můj samotný synek, jenž položil polibek na Evanovy líce a smál se. Měl ho rád, i když to nebyl jeho otec, měl ho rád, i když nebyl jeho otcem. Už jsem se připravovala udělat krok vstříc těm dvěma a zničit tuto nádhernou chvilku, ale Taylor řekl něco, co mi vyrazilo dech.
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná,
na horkém loži z oblázků,
,,Tatínku, zůstaneš tady dneska s náma?˝
Evan na něj paralyzovaný šokem a se zamrzlým úsměvem na tváři pohlédl.
,,Já nejsem tvůj tatínek, myško, ale můžeš mi říkat strejdo,˝ řekl a Tay se na něj podíval smutným pohledem. Povzdechla jsem si potichu, aby mne neslyšeli.
,,Zůstal bych zde na vánoční Hod rád, kdyby to tvé mamce, samozřejmě, ovšem nevadilo.˝
s nohama nahoru jako žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale, nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.
Malý se okamžitě přichytil ke krku mého milého a s úsměvem začal pokřikovat: ,,Stlejdo! Stlejdo! Stlejdo!˝
Vyšla jsem zpoza rohu a oba se na mě ihned podívali.
,,Maminko, ty pláčeš?˝ zeptal se mě můj malý synek. Smrkla jsem a utřela si potajmu z tváří slzy velké jako hrachy.
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.
,,Ne, jen mi cosi spadlo do oka,˝ odpověděla jsem a položila mou a Evanovu kávu na stolek. Chtěla jsem si sednout vedle těch mých lásek, leč můj přítel rozhodl jinak. Evan si mě stáhl na klín a položil polibek na mou levou líci.
,,Maminko, mohl by tady dneska stlejda psespat?˝ tázal se Taylor a já se podívala nejprve na něj, pak na Evana, jenž na mne dělal psí oči. Rovnako na tom byl Tay.
,,Samozřejmě že může.˝
Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.
Všichni tři jsme se usmívali, Taylor se zubil, hrál si a žvatlal přitom hlouposti. Já seděla na klíně Eva, přičemž jeho rty visely v mých vlasech a jeho ruce klouzaly po mém pase a bokách. Smyslně s nimi pohyboval a jemně se mnou houpal. Tay se zasmál a Evan se ještě více přiblížil k uchu mé osoby. Olízl si ladně rty a potichounku zašeptal: ,, Ani nevíš, jak moc tě miluju. Jak moc miluju Taylora. Nezvládl bych jediný den bez vás a kdyby vám někdo ublížil, zabil bych ho. Nesnesl bych pomyšlení, že trpíte něčíma rukama. To čísi tělo bych musel asi kdesi zakopat a pak, až bych se dostal do vězení, bys mi, doufám, nosila buchty,˝ řekl a ke konci byl z jeho hlasu patrný směšný úšklebek. Usmála jsem se.
A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
,,Při každé příležitosti. Počkala bych si i do smrti, jen abych mohla hrdě stát po tvém boku.˝
Otočila jsem se na něj a Evanovy dlouhé prsty mi schovaly za ucho jeden neposedný pramen vlasů.
Ano! Jak tohle to, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
,,Ani nevíš, jak moc tě miluju,˝ použila jsem jeho slova jako má. Evan se ještě více usmál.
,,Má tu nejlepší přítelkyni na světě, víš to?˝
Optal se a já na odpověď s úsměvem jen kývla.
,,Miluju tě, Tess...˝
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval.
°°°
Zdechlina - Baudelaire Charles, překlad Hrubín František
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná,
na horkém loži z oblázků,
s nohama nahoru jako žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale, nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.
...
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.
...
Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.
A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohle to, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval.
POKUD BYSTE NECHÁPALI VÝZNAM BÁŠNĚ, NEBOJTE SE ZEPTAT – VYSVĚTLÍM DO KOMENTÁŘŮ V PŘÍPADĚ POTŘEBY, JELIKOŽ CHÁPU, ŽE NE VŠICHNI BAUDLEROVÝM VERŠŮM BUDOU ROZUMĚT...
Takže, ahojky! Máme tu už čtvrtý prosinec a s ním i novou povídku, která tentokrát zaujímá místo v oddělení FANFIKCE NA HERCE. Tato povídka je taktéž pro moji bestie Tessie Terezaamusic ! Budu ráda za jakékoli ohlasy, připomínky atd... Dále mi můžete psát nápady na ostatní povídky – v kalendáři mi zbývá ještě pár políček. Prosím, nápady nepište do komentářů. Buďto na mail:
- janavaneckova514@gmail.com nebo
- janavaneckova15@icloud.com dále
- janavaneckova15@hotmail.com či prostě a jednoduše do SZ zde na Wattpadu – chtěla bych jen říci, že soukromé zprávy na wattpu mi občas zlobí, takže pište spíše na jeden z víše uvedených mailů...
Děkuji a s přáním poklidného pondělního večera,
Vaše
J.
ČTEŠ
Čtyřiadvacet způsobů lásky...
DiversosSbírka čtyřiadvaceti vánočních povídek na témata, která mi udali moji fanoušci... Každá povídka se liší délkou a má svůj vlastní cover. Ozvláštěné jsou taktéž dalšími věcmi - resp. např. Písni, básni, ...
