Čtyřiadvacet způsobů lásky...

6. prosince - Love greedy beast... || Werewolf/girl

Strach / Láska / Tajemno

Dívaly se na mne. Každou noc mě pronásledovaly. Ty pohledy mě prožíraly zevnitř. Všechny dny, od udání oné nehody, se mi zdával tento prapodivný sen, v němž do mě záhadný a zahalený muž vpíjí své oči, své rubínové oči. Bylo to zvláštní. Každou noc se ocitnu na tom stejném místě - velká rozlehlá louka posetá barevným závojem květin, která je tak moc známá, ale zároveň tak moc nepoznaná. Chci se rozběhnout, leč nemůžu, nohy se ani nehnou. Kdosi mi cosi našeptává, avšak já slyším jen obavy v mé mysli. Zaslechnu šramot a otočím se tím směrem. Před mou osobou se rozprostírá širá pustina, nikde nic není. Už dávno nejsem na louce. Rozhlédnu se, ale než stihnu zareagovat alespoň obrys krajiny, začínám padat. Podívám se pod nohy. Propadám se do tmavé trhliny v zemi protkané těma rudýma očima. Samovolným pádem padám, však po dopadu na tvrdou zem necítím bolest. Ležím v jeskyni zastřenou tmou. Páchne tu síra a nohy mám podmáčené špinavou kalnou vodou, v níž stojím. Opět se z temnoty vynoří ty prazvláštní oči, blíží se ke mne, stojí zhruba na dva metry od mého těla a začíná odhalovat svou tvář. Tajemný si sundává pomalu černou kápi a já bez jediného pohledu na jeho líc upadám do bezvědomí, přičemž mě muž v kápi chytá...

Seděl jsem s očima otevřenýma dokořán mezi těmito čtyřmi stěnami, doufajíc že zavoláš.
Je to krutá existence,
cítím se šíleně.
Vzhůru celou noc, celou noc a každý den.

°°°
FLASHBACK
Jako každé pondělní ráno nestíhám, ale dnes obzvláště. Rozbilo se mi auto, takže jsem musela rychle dobíhat pro kávu do jednoho známého kávového řetězce a pak kvapem běžet na autobus, nebo metro. Prostě na to co stihnu. Abych pravdu řekla, poslední dva týdny hrozně sněžilo a mrzlo, a proto je značně zamrzlá i silnice s chodníky. Však já na to nedbala a ještě přidávala. Na přechodu byla zelená, chystala jsem se přejít, nicméně na chodníku byla namrzlina, čímž se mi má rychlost nevyplatila. Sklouzla jsem a spadla na zem, vylila jsem na sebe teď už studenou kávu, jež se mi rozlívala po kabátu a saku. Nepříjemně to studilo. Najednou ke mne přispěchal vyšší brunet odhadem tak pětaosmdesát centimetrů a věk v rozmezí dvaceti pěti až třiceti. Byl hezký. Ostře řezané rysy mu tvarovaly tvář, pronikavý pohled, růžové rty a ty oči. Hnědé jako hnědákova hříva a lesklé jako mořská hladina toho nejčistšího moře. Pomohl mi se zvednout.
,,Děkuji,˝ řekla jsem se studem v hlase a dívala se na ten jeho neodolatelný úsměv.
,,Nemáš vůbec zač,˝ olízl si rty a v úšklebku se usmál, čímž ukázal dvě řady bílých zubů.
,,Když bude potřeba, vždy přispěchám na pomoc,˝ řekl usměvav a mizel za rohem ulice...

Dej mi něco, ale neříkej nic.
Co se mi to stalo?
Nechci žít věčně,
protože vím, že bych žil nadarmo.
jen chci volat tvé jméno,
poté co přijdeš domů.
Jen chci volat tvé jméno.

°°°
Vzbudila jsem se ze snu celá zpocená. Zase se opakoval, to už snad nikdy tenhle koloběh neskončí? Zase se ztotožňoval. Všechny sny jsou stejné. Louka, tajemné hlasy šeptajíc cosi, pustina, trhlina v zemi a pád do ní, pachuť síry ve vzduchu, špinavá voda a rudé oči v černé kápi. Tentokrát to bylo ale jiné než vždy. Měla jsem pocit, že je kdosi v mé blízkosti a pozoruje mě. Vstala jsem a rozešla se do kuchyně, nalít si sklenku vody.

Sedím s očima dokořán a mám jednu věc v hlavě.
Přemýšlel jsem, jestli jsem se vyhnul kulce nebo ztratil lásku svého života.
Cítím se šíleně,
Vzhůru celou noc, celou noc a každý den.

Otevřela jsem kuchyňskou skřínku a vyndala z ní malou průhlednou skleničku, jež byla dekorována obrysy květin. Napustila z kohoutku do sklenky vodu a napila se. Po dopití celého obsahu vody jsem ji odložila do dřezu, ale zaujalo mne cosi za kuchyňským oknem, v lese. Rudé oči. Něco mě táhlo, vábilo, abych udělala těch pár kroků a okusila toto zakázané ovoce. Bála jsem se, ale má tužba, v dosažení Svatého Grálu, byla vetší. Třeba zjistím, kdo si se mnou hreje a bude vše zajeté ve starých kolejích. A nebo také ne?
Mé nohy se samovolně rozešly ven a já měla srdce v krku. Tak moc jsem se bála. Prodírala jsem se houštím, lesní živočichové pobíhali okolo, ptáčci zpívali a větvičky křupaly pod nohama a zarývaly se do bílého prachu sněhu. Když jsem vstoupila hlouběji do lesa, začala jsem zrychlovat, pomalu až běžet, za obrysy těch rubínových očí, které se mi rozplývaly pod tíhou všech těch nespravovaných obrazu, jež jsem míjela. Cesta byla dlouhá. Došla jsem k samotnému srdci lesa. Byl zde malý vodopád, můstek, spousty vyvýšenin, kopců a z tohoto místa byl nejlepší výhled na panorama rozprostírající se podél. Kdosi se za mnou mihl. Nevím, kdo to byl. Uzřela jsem jen stín.