Rande s hvězdou za 7 dní [ff Tom Hiddleston]

4. kapitola - Slavný, slavnější a nula Zoe

„Jsi ten nejrozmazlenější a nejsobečtější fracek, jakého jsem kdy v životě poznal!"

„A ty zase král všech imbecilů v těle, které si hraje na nejsvatějšího herce planety! Já končím!"

„Fajn!"

„Fajn!"

I takhle můžou končit rozhovory dne. Když k tomu nasvědčuje celá předchozí událost, můžete řvát i na chlapa, kterého znáte sotva den. I slavného herce. A on může řvát na vás, pokud si myslí, že je to zase on, co má tu největší pravdu všech pravd. Když se ale přesuneme o pár hodin dřív, jistě mně dají všichni za pravdu.

Že jo?

„... Jestli si přede všema budeš strkat ruce do zadku, budou ti všichni nabízet čípky proti hemeroidům, čímž ti dají podnět k odchodu a Tom se až do konce života bude za tebe a za sebe stydět."

„Dovol," bránila jsem se a stáhla obličej námahou. „Nemůžu za to, že jsou tyhle kalhotky jako tanga a zařezávají se mi mezi půlky."

„Tak proč si bereš tak laciné prádlo?" nakrčila nos Amber, když jsme čekaly na výtah už asi dvě hodiny. To zas bude od slavné hvězdičky řečí.

Místo odpovědi jsem protočila oči a sledovala, jak s netrpělivostí buší do tlačítka, až jí poskakuje drdol na hlavě. Blížili se k nám lidi ze štábu.

„Konečně," vydechla do otvírajících dveří výtahu a stoupla si mezi ně, aby zabránila jakékoliv možnosti je znovu ztratit. Chápala jsem ji. Po schodech jsem jít netoužila.

Skutečně jsme dostali zprda. Všichni. Od holky, co bude celých sedm dní jako jediný jasný bod téhle show až po zvukaře Michaela, který chudák o ničem neměl potuchy. Celou cestu dolů mu vyřvávala ze sluchátek jedna z písniček Metalicy.

„Nejen že jdeme pozdě, ale já si dal opačně i sako, sakra," rval ho ze sebe Tom za pochodu a agresivně obracel rukávy.

S mírným zvednutím ukazováčku jsem dala najevo svou připomínku. Raději jsem přidala odkašlání. „Za prvé - to ten výtah. A za druhé - díky tvému setkání mám špendlíky až někde v konečníku, takže přestaň fňukat."

Věděla jsem, že by se normálně dokázal i zasmát, ale při jeho neustále kontrolující hlavě, která vypadala jak sekundu před explodováním, jak moc mu stoupl krevní tlak a ještě jsme letěli jako šílený do restaurace, která se jmenovala jako slavný zastřelený prezident - Lincoln; to ani nebylo možné. Rozhodně jsem začínala plánovat možnosti na útěk.

„Hlavně nic před nimi neříkej. Dokud ti to alespoň sám neřeknu, jo?"

„Ušetři si tu námahu. Sotva je pozdravím. Mile si potřesu s nimi rukou a budu dělat, že jsem hluchoněmá. Co ty na to?"

„Pokud si dobře vzpomínám, tak tou je i Guillova manželka. A já znakovou řeč neumím. Takže budeš jen hezky sedět," přikázal mi bez ostrého tónu, takže jsem vše pokládala spíš za prosbu a žádost dohromady. „Mimochodem, sluší ti to."

„Ne," zavrtěla jsem hlavou, ale smíchu jsem se nevyhnula. „Vypadám směšně. Amber sluší víc."

Kráčela před námi a jedním vševědoucím pohledem po nás hodila oči. Tom se zamyslel a pak ji dohnal. Šli vedle sebe - dva elegantní zbohatlíci, co si mohli hrát na pár. Já vypadala jak mladší rozmazlená sestra, ze které se teď kouří vzteky. Na chodníku jsem si ještě třikrát málem zlomila nohu.

Idiotský podpatky, skřípala jsem zuby a usmívala se jak malý trotl na vrchního, který nás přišel přivítat. Možná se mého křivého zazubeného úsměv lekl, protože se na nás pak už ani nepodíval.