Rande s hvězdou za 7 dní [ff Tom Hiddleston]

8. kapitola - Koriandr

8. kapitola – Koriandr

~Tom~

Operace Sele byl trapný nápad.

Přiznám se, že jsem nebyl daleko od toho, abych Zoe odtáhl jinam, mimo jejich dosah. Nedomluvili jsme si, že se mě budou vyptávat na tyhle věci, ale že si jenom hezky pokecáme, najíme a seznámím Zoe s jejími idoly.

A pak najednou vytasí téma láska mezi mnou a Zoe.

To je to až tak vidět?

Jo, fajn, měli pravdu. Z mé strany se jednalo o lásku. Ano, byl jsem zamilovanej blb do holky, která se ještě před několika dny dušovala, že mě nenávidí. Jojo, láska dělá divy. A i když byl mezi námi patnáctiletý věkový rozdíl, bylo mi to nějak jedno. S ní jsem se cítil jak znovu mladej. Se Zoe Adamsovou jsem věděl, že jsem šťastný.

„... A Tom se pak na mě obrátil a řekl: ‚To už jako točíme, jo?' a já jenom: ‚Ale ne, klidně si pojď povídat o našich autech dál, Jotunheim počká...' "

Vidličkou jsem šťouchl do steaku a kýval hlavou nad jejich smíchem. Zoe se za těch několik minut uvolnila a příjemně se bavila. Byli z ní na větvi. Stejně jako já.

„To fakt řekl?" nepřestávala se smát. „Ale Tome, to tě neupozornili, že je ta kamera zapnutá?"

„Mimo jiné jsem zapomněl i text," poznamenal jsem s plnou pusou. Zoe se znovu usmála.

„Jo, zlatý časy," shrnul to Chris.

Za sebou jsem uslyšel hluk. Zpozorněl jsem, a jen co jsem dožvýkal sousto, otočil jsem se zamračeně na Amber, která s nejnaštvanějším výrazem pod sluncem přilítla k našemu stolu, kamery a mikrofony za ní.

„Tak my tě hledáme po celém Disneylandu a ty si tu dáváš oběd s... ahoj, kluci," dořekla klidněji, ale nepřestávala se mračit. „To nebylo v plánu."

„Ahoj, Amber, koukám, že jsi musela zase vyměnit podprsenku," zašklebil se Chris a Amber zrudla. Povytáhla si košili s výstřihem.

„A tobě se zmenšily slipy, koukám."

Chris se otočil na druhou stranu a naštvaně si podepřel bradu. Zoe nás mlčky pozorovala. Nevěděl jsem, co mám říct.

„Stalo se něco?"

„Jo, Hiddlestone, stalo. Volali z letiště, že let ruší. Nevím proč, to si kdyžtak vyřiď ty, ale prý ho ruší. Peníze pošlou na účet. Musíme jet autem."

„To si snad děláš..."

„Ne, takže bych ti radila to tady hezky ukončit. Z Paříže do Londýna to není tak daleko, ale Eurotunel je drahej, nebo pokud bys radši trajekt..."

Povzdechl jsem si. Výborně, takže tady začínají ty díry ve štěstí. „Dobře, tak hned vyrazíme. Jeďte napřed, za chvíli budeme na parkovišti."

„Dobře. Jo, a Tome? Měl bys zvednout ty válející se popelnice, co ty na to?" povytáhla obočí a znovu na klapavých jehlách odešla. Svěsil jsem hlavu, až jsem si ji málem namáčel v talíři. Bože, dej mi sílu.

„Tak jo, Zoe, dojíme to a budeme muset vyrazit," povzbudil jsem ji a byl jsem vděčný, že se na nic neptá a poslušně jí. Samozřejmě jsme byli hotoví během několika minut, zatímco Chris s Benem měli ještě stále polovinu talíře. Díky napětí a časovému presu nastalo mezi námi ticho, ale i tak se pohotově dokázali rozloučit i se srdceryvným máváním a objímáním na konci.

„Proč nejsi jako oni?" zeptala se mě Zoe, když jsme vyjížděli od restaurace a mířili po šipkách směrem k východu. Co chvíli jsem troubil do klaksonu na překážející lidi a doufal, že nám na kapotě nepřistane vodník Pierre.