Stín nad Archeiou

8. Kamení, všude samé kamení!

Putování skrz holé skály mi začíná splývat. Vím, že uplynuly dny od doby, kdy jsme vyrazili z našeho tábořiště, ale krajina se kolem skoro nezměnila. Je to jako kráčet na místě a nikam doopravdy nedojít. Jen bolest mého těla se zdá být skutečná. Kvůli terénu nemůžeme jet na koních, a tak ten drsný horský výstup musíme zvládnout po svých a řeknu vám... Začínají mi docházet síly. Nikdy jsem nebyla zrovna ve formě. Nebylo to potřeba. A teď mě všechny svaly v těle pálí na protest. Plíce? O těch ani nemluvím. Myslím, že ty už jsem nechala míle za sebou.

Ale nezastavuju. Nemůžu. Rakia s Dasterianem mi stále odmítají odpovědět na některé otázky a pořád dokola opakují to samé. Na místě ti všechno vysvětlíme. A tak kráčím. Kráčím dál i přes to, že mám chuť si lehnout na kamenitou zem, rozbrečet se a všechno vzdát. Každý večer, když někdo z nich rozhodne, kde se na noc utáboříme, mám sotva dost síly na to se najíst a lehnout si na přikrývku. Už jsem došla k závěru, že mě nezabíjí ve spánku. Potřebují mě. Proč... to netuším.

Co mě ovšem opravdu dovádí k šílenství je jméno na přívěsku. Zdá se mi o něm každou noc. Jsou to jen takové záblesky. Moře, slunce, vykvétající kopretina a záblesk dlouhých hnědých vlasů. Je to k zbláznění. Nic to zdánlivě neznamená a stejně mám pocit, že to znamená všechno. Navíc se zdá, že se toho snu nezbavím, dokud nezjistím, kdo ta tajemná osoba je. A Dasterian s Rakií mi o ní, jak jinak, nehodlají zatím nic prozradit. Zatím, se stalo takovým kouzelným slovíčkem, jak mě přimět přestat se ptát. A já opravdu přestala. Začalo mě štvát, jak mi po každé otázce zůstane mnohem víc otazníků, než před jejím vyslovením. Teď je to přibližně třetí den, kdy v tichosti kráčím a jedinou společností mi jsou mé hlučné myšlenky. Takže ano. Krok za krokem, míli za mílí, kráčím dál a doufám, že za každou zatáčkou se už konečně objeví to jejich slavné útočiště. A tím i odpovědi na moje otázky.

Abych byla upřímná? Moc nevím, jak si to útočiště představit. Přeci jen je to někde v horách. A to, že tomu říkají útočiště taky zrovna nepomáhá. Pravděpodobně to bude nějaká jeskyně uzpůsobená k bydlení? Abych ale pravdu řekla... tak kdybych teď uviděla jakoukoliv jeskyni, asi bych se do ní rozběhla a už z ní nikdy nevylezla. Sice spíme na kožešinách, ale pořád je to kožešina rozprostřená na kamenech. Na mizerných kamenech, které se zařezávají vždycky přesně do místa, které nejvíc bolí. Odkopnu malé kamínky, které se mi mezitím připletly pod nohy. Jak dlouho to může ještě trvat?

Sečteno podtrženo... Nedostatek jídla, stres, téměř nulový spánek a celodenní námaha přispívají k tomu, že se nejen cítím, ale i vypadám naprosto příšerně. Černé kruhy pod očima, vlasy mastné a rozcuchané, což je trochu moje chyba, protože jsem odmítla Rakiinu nabídku, že mi je splete. Nicméně jsem přijala kožený řemínek a svázala si je alespoň do uzlu na temeni. Bohužel to není zrovna pevné a k mé vlastní nelibosti jsem zatím nesebrala odvahu poprosit Rakii o pomoc. Taky mi přijde, že i moje rysy v obličeji působí poněkud ostřeji než obvykle. Ale těžko říct. Možná se mi to jen zdá, protože na sebe nevidím nikde jinde, než občas v odrazu nože. Ten už z hlediska opatrnosti raději neodkládám. Nemůžu si pomoct, ale v každém tmavém koutu teď vidím ona stínová stvoření. Jak ještěra, tak ta, která jsem ještě neměla šanci spatřit. A doufám, že to tak zůstane.

Co jsem tak pochopila, tak hory jsou bezpečné právě proto, že stíny je sem nedokáží vystopovat. Má to prý něco společného s tím, že v těchto horách kdysi všechno začalo. A ať se mi to líbí nebo ne, cítím tu změnu. Působí to tu tak... Staře. Pocit, který ve mně vyvolávají snad nedokážu ani popsat. Není to něco, co byste mohli spatřit na vlastní oči, to byste museli cítit. Jako kdyby byl vzduch nabitý zvláštní energií a vítr si tu šeptal jazykem, kterému nerozumíme.