Stín nad Archeiou

4. Kde ses schovávala princezno?

Nezvládnu usnout. Nevěřím jim. Sice mně rozvázali a odpovídají na moje otázky, dost vyhýbavě nutno podotknout, ale to neznamená, že mi nic nehrozí. Třeba jen chtějí mít rukojmí, které se nevzpírá a cestuje s nimi dobrovolně, než dojde svému konci.

Pořád tomu všemu nerozumím. Vždyť to, co jsem viděla... to jsou kouzla. A ta přece existují jen v pohádkových knížkách. Na chvíli mě napadne, jestli jsem se opravdu trochu moc nepraštila do hlavy a tohle je jen sen, ve kterém trávím své bezvědomí. Rozhodně by to bylo uvěřitelnější. Vždyť za tou řekou jsem si jako malá přece - hrála. To náhle uvědomění mě přiměje se posadit. Vzpomínka na dobu, kdy jsem byla ještě malá holka mi proběhne hlavou stejně živě, jako kdyby se stala včera.

Mohlo mi být přibližně osm let. Ta Morier, nebo jak jí to tady říkají, je řeka, která obtéká naše království a vlévá se do moře. Teče i kus od naší chalupy. Bereme z ní vodu na zalití pole. Pamatuji si, že mě vždycky fascinovala. Lákala. Přísahala bych, že ke mně dokonce promlouvala, když jsem se zapomněla a přišla moc blízko. Ale to víte, dětská fantazie.
V těch chvílích se vždy odněkud vynořil můj otec a velmi důrazně mi připomněl, že mám dávat pozor, abych nespadla do vody. Proud byl prý příliš silný a mohla bych se utopit. Nechápala jsem o čem mluví, protože když jsem se na řeku podívala, vypadala jako poklidný potůček, který by mi sahal sotva lehce pod kolena. Už v té době jsem si ráda dělala co chci, a tak jsem přemluvila otce, abychom si zahráli na schovávanou. Chtěla jsem přejít řeku a až otevře oči, tak na něj zamávat z protějšího břehu a ukázat mu, že to přeci nic není a nemusí se o mě bát. Taky jsem to udělala. Voda byla příjemně studená a chladila mi holá chodidla. Proud nebyl nijak silný a tak jsem byla během pár vteřin na druhé straně a tetelila se blahem. Až to otec uvidí, to bude koukat, že jsem dokázala překročit tu jeho divokou řeku. Napadlo mě, jestli o ní tak nemluvil záměrně, aby to pro mě byla dobrodružná hra. Občas to tak dělával.

Když ale sundal ruce z tváří a rozhlédl se, aby mě mohl jít hledat, zmocnil se mě divný pocit. Stála jsem přímo naproti němu, ale on vypadal, jako kdyby mě neviděl. Zamávala jsem mu ve snaze upoutat jeho pozornost. Dokonce jsem na něj i zavolala, ale pořád nic. Otec vypadal, že začíná být nesvůj a s ustaraným pohledem začal koukat k vodě. Ne na břeh, ne na mě. Ale do vody, jako kdyby se bál, že se může z těch vln, které viděl, kdykoli vynořit moje hlava. Už jsem to nevydržela, popoběhla kousek dál proti proudu, abych se dostala mimo otcův pohled a přeběhla řeku zpátky. Poté jsem se zezadu připlížila k otci a vybafla na něj. Snažil se to zamaskovat úsměvem, ale výraz úlevy skrýt nedokázal.

„Kde ses schovávala princezno?"

Oči se mi zalijí slzami. Neviděl. On mě doopravdy neviděl. A ani nemohl. Doopravdy viděl bouřící řeku, i když to byla jen říčka. Od té doby jsem ji nepřekročila, i když mě to lákalo. Už nikdy jsem nechtěla vidět ten samý výraz v otcově tváři, když se díval do ledové vody. Nechtěla jsem ho trápit nebo ztratit. Ale přesně to se teď stalo.

Slzy mi stékají po tváři až na improvizované lůžko z kožešiny, na kterém ležím. Když se setmělo, moji společníci se rozhodli, že bude moudřejší zastavit a pokračovat až za světla. Rozdělali kolem nás snad čtyři ohně. Kvůli teplu to ale nebylo. Kdybych neviděla Dasteriana vysokého jako hora a sebevědomou Rakiu, dokonce bych řekla, že se bojí tmy. Ať je to jak chce, jsem za to ráda. Otočím se na záda a utřu si zbytky slz, které mi na nich zůstávají. Poukouším se dohlédnout na hvězdy ve snaze aspoň na chvíli zapomenout, kde a s kým jsem. Bohužel pro mě je kryje vysoká clona z borovic.

Když jsem si lehala, slíbila jsem si, že neusnu. Opravdu se snažím, ale cítím, jak se mi pomalu začínají zavírat oči. Když je jen na chvilku zavřu, tak se určitě nic nestane. Přeci jen pořád budu vzhůru... Křup! Někde za mojí hlavou praskne větvička, pak další, a další, až to nevydržím. Únava je ta tam a už stojím na nohou připravená utíkat. Když se rozhlédnu kolem, abych našla Dasteriana, který má zrovna hlídku, zakopnu o prázdné lůžko, na kterém spala Rakia. Znovu se zvednu a když se rozhlédnu, zjistím, že jsou oba pryč.

Třeba jsou jen na obhlídce tábora a proto to křupání... V tom ale v dálce uslyším tiché zavrčení. A když říkám v dálce, tak nemyslím takovou dálku, aby se mi hrůzou nezježily chloupky na rukou. Ani ne vteřinu na to se do tábora přiřítí smrtelně bledý Dasterian a Rakia už za ním vede koně směrem k nám.

„Co to bylo?" Zeptám se co možná nejklidněji ve snaze skrýt svůj strach. Ten bohužel stále narůstá, protože Rakia s Dasterianem si všímají jen sebe navzájem a spěšného balení našeho malého tábora.

„Museli vycítit stopy magie," řekne přiškrceně Dasterian a přitom rychlými zkušenými pohyby nacpe kožešinu za záhyb sedlové brašny. Až teď si všimnu, že balí jen malou část všech věcí a všechny je nakládají na Ventta. Zblednu. Chystají se mě tu nechat a mého koně použít jako nosiče. Jsem pouze nepotřebné závaží? Po zádech mi začíná stékat ledový pot.

„To není možné, přesunuli jsme se moc daleko a moc rychle, než aby mohl zachytit naší stopu až sem." Odpoví Rakia, která i přes svůj klidný tón rychle přesouvá část zásob jídla z jedné brašny do druhé.

„Museli nás stopovat už od Morier. Krucinál!" Zahřmí Dasterian v náhlém uvědomění a kopne do nedalekého polene, které odletí několik metrů od nás.

„Co to bylo?" Zeptám se znovu a tentokrát už zvýším hlas. Je mi úplně jedno, jestli můj hlas zní ustrašeně. Potřebuju vědět, co se děje, protože tahle nevědomost mě ničí.

Konečně se na mě podívají. V jejich tvářích sice není vidět strach tak zřetelně jako v té mé, ale z toho, jak má Dasterian zaťatou čelist a Rakia nervózně těká očima po okolí je jasné, že jsme v maléru. Jaké zvíře by mohlo dvěma lidem s kouzelnou mocí nahnat takový strach? Ledaže... Ledaže to není zvíře. Vyděšeně na ně pohlédnu s otázkou v očích, co budeme dělat, ale v tu chvíli už mi Rakia vkládá do ruky Venttovu uzdu a postrkuje mě směrem k sedlu.

„Jeď pořád na západ, dokud nevyjedeš z lesa na mýtinu. Začínají tam hory. Ať se děje co se děje, musíš se tam dostat. Schovej se ve skalách. Ne nikde okolo. Ve skalách. Bude tam zima, ale v brašně máš vše, co budeš potřebovat. My tě najdeme." Zmateně si je ze sedla prohlížím. Najdou si mě? To pojedu sama?

„Ale-"

„My tě najdeme a teď už jeď!" V tom plácne Ventta přes zadek a ten triskem vyrazí požadovaným směrem. Ještě se stihnu naposledy ohlédnout a vidím, jak se zpoza stromu vynořují tři siluety. Víc už nestihnu, protože Ventt zakopne a já mám co dělat, abych se na něm vůbec udržela, natož se otáčela.

Závratnou rychlostí projíždíme mezi stromy a já jen mlčky děkuju, že borovice nerostou tak blízko u sebe, abychom museli zpomalit. Přitisknu se blíž ke krku svého milovaného hřebce a snažím se zklidnit dech, abych mohla v klidu přemýšlet. Kdo, nebo co to bylo? Proč mě vyslali samotnou i s podstatnou částí zásob napřed? Bude mě to, ať je to cokoli, sledovat? Opravdu chci, aby mě našli? Není právě tohle ta šance, na kterou od začátku čekám? Uvnitř mě ovšem začínají hlodat pochybnosti. Jestli je všechno, co jsem se dozvěděla pravda a obyčejní lidé nemohou vstoupit do tohohle království, tak co jsem tedy já? Obávám se, že Dasterian měl pravdu. Jakmile se začnu dozvídat odpovědi, už nebudu chtít utíkat. Musím zjistit, jestli je to všechno pravda. Pokud ano, tak se za mou minulostí skrývá spousta otazníků. A vzhledem k tomu, že mi právě možností útěku asi zachránili život, tak čas na vysvětlení je to nejmenší, co jim dlužím. Snad toho nebudu litovat, pokud se zase sejdeme. Ano, zavřu na vteřinu oči, abych zaplašila tu děsivou myšlenku. Pokud se zase sejdeme.

Krásný páteční pozdní večer přeji! Měla jsem v plánu přidávat kapitoly každý čtvrtek, ale ani nechtějte vědět, kolik se mi toho včera nakupilo. 🙈 Doufám, že těch pár z vás, kteří jste se mi tu zatím sešli mi to odpustíte. A když už jsme u vás... moc moc bych vám chtěla poděkovala za 100 přečtení! Jste úžasný.
Vaše MagicDreams 🖤