Stín nad Archeiou

9. Bylo nebylo...

„Říkanka. Než jsme vyrazili, mluvilas o nějaké říkačce. Jak zní? A proč si myslíte, že je o mně? Teda o nás?" Můj hlas zní jako kdyby odněkud z dálky, jak se snažím si to všechno v hlavě urovnat.

„Na tohle není..." Začne opatrně Rakia, ale na to, co se chystá říct už vážně nemám náladu.

„Vhodná chvíle. Nikdy není vhodná chvíle! Je mi jedno, jestli nás támhle skála poslouchá. Unesli jste mě od mého normálního života, víc jak týden mě vláčíte pustinou a jen mi pořád dokola slibujete, že mi všechno vysvětlíte. Dokážete si vůbec představit, jak mi je?" Podívám se Rakii přímo do očí. „Pořád mluvíš o tom, jak doufáš, že vám budu věřit a já se snažím. Přes všechno, co se stalo, se vám doopravdy snažím věřit, ale jak to mám udělat, když mi nic pořádně neřeknete, nebo se dozvídám samé polopravdy? Takže se zeptám znovu. Jak zní ta blbá říkanka?" Jsem už naprosto zoufalá. Slzy mi netečou pouze silou vůle a ruce se mi třesou tak, že je musím sevřít v pěst, aby to nebylo tak moc vidět. Dasterian s Rakií na mě zaraženě zírají a nejspíš nevědí, co mi mají odpovědět. „Prosím. Prosím řekněte mi, proč mě vlastní rodiče odnesli na míle vzdálené místo, jen aby nás ochránili. Je snad tak těžké pochopit, že chci vědět před čím se nás tak moc snažili schovat?" Zeptám se a zoufalství z mého hlasu doslova čiší. Poraženě klesnu na kámen, ze kterého jsem se očividně v návalu vzteku stačila zvednou a položím si hlavu do dlaní.

„Máš pravdu," přeruší ticho Dasterinův hlas. Překvapeně vzhlédnu. „Zasloužíš si to vědět. A pokud na tom trváš, tak ti jí řeknu. Ale zkus mě teď ještě vyslechnout. Některé věci jsme vám chtěli říct najednou a na lepším místě. Protože to, co se vám chystáme sdělit, není zrovna vhodná konverzace k obědu. Je toho mnoho, co ještě nevíš a teď určitě nemám čas ti všechny otázky zodpovědět, takže se tě zeptám znovu. Opravdu to chceš slyšet teď i za cenu toho, že se nedozvíš všechno?" Klid v jeho hlase je skoro nakažlivý. Začíná se mi opět trochu lépe dýchat a na jeho otázku odpovím dřív, než si to stihnu pořádně promyslet. Ostatně jako vždycky.

„Chci to vědět. Aspoň to, co mi můžete říct. Nezvládnu ujít další míle v naprosté nevědomosti. Potřebuju znát alespoň něco." Pronesu prosebně. Dasterian pouze kývne na souhlas.

„Než ti povím tu říkanku, měl bych ti možná nejdřív říct něco o tom, co se v naší zemi stalo. Je to ale poměrně dlouhý příběh, takže ti ho povím při cestě. Jinak bychom tu mohli rovnou čekat na soumrak." Zvedne se a mohutným pohybem si spojí ruce, načež zapraská klouby. „A nevím jak ty, ale já bych se rád vyspal jinde než na kamenité zemi." S tím mi nezbývá než souhlasit. Dojdu k Venttovi a chytím ho za ohlávku na znamení, že jsem připravená opět vyrazit. Rakia ke mně ale dojde a ohlávku mi vezme. Zmateně nakloním hlavu na stranu.

„Cesta není dost široká, aby vedle sebe mohli jít dva koně." Nato přehodí ohlávku Venttovi zpět na hřbet, což mě trochu mate, ale hned vzápětí vytáhne lano. To připevní do kovového kroužku na jeho ohlávce a následně přiváže k sedlu jejího vlastního koně. Děkovně na ni kývnu, přesunu se za Dasterianem a nedočkavě očekávám to, co mi doteď nesměli povědět. Ten jen nechápavě zavrtí hlavou, nicméně vidím, že se nenápadně usmívá.

„Jako první bys měla vědět, že naše země dříve nebývala taková, jakou jsi ji stihla poznat. Nikde se tu netoulala stínová stvoření a člověk se nemusel bát, že ho zaslechnou nepovolané uši." Dobře, tu narážku jsem pochopila.

„Jenže pak jednoho dne přišla temnota, která zahalila naši zemi. Přišla stvoření, která už jsi viděla. Ale to nebylo všechno. S nimi přišlo i něco mnohem horšího. Na první pohled vypadali stejně jako my. Nepoznala bys rozdíl. Ale něco- něco v nich bylo... jiné. Temné a zvrácené. Než jsme se nadáli, převzali kontrolu nad zemí a rozdělili ji na čtyři části, aby se lidé, kteří vládnou jiným živlem nemohli stýkat. Rozdělili přátelé, milence, rodiny. Všechny násilím odtrhly a proč? Někteří říkali, že prostě chtěli zabrat naši zemi a tohle jim v tom mělo pomoci. Já si to nemyslel. Tušil jsem, že za tím musí být něco víc." Vydechne strhaně, jako kdyby ty chvíle znovu prožíval. V očích má patrný smutek a já si musím znovu položit otázku, koho mu tyhle odporné bytosti vzali, že to v něm zanechalo tak hlubokou ránu.